Léto s kovbojem 9

12. července 2007 v 21:49 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Z úcty k hlavnímu městu si vzal Honza kompletní oblek.Sněhobílou košili a kravatu.Povolil uzel,ale stejně měl dojem,že mu hrozí uškrcení.Autobusové nádraží je k nepoznání,od poslední návštěvy změnily tramvaje trasy,výkopy se různě přemístili,z Václavského náměstí je staveniště,na Můstku je důl,přejdeš,obejdeš,zajdeš a nakonec jsi ztracen.Honza si podmračeně a nedůvěřivě prohlíží dav,pokouší se vytipovat člověka,jehož by se mohl bez obav zeptat,kde je kosmetický ústav.Otázka mu připadá pro muže nemístná a pro ženu pokořující.A jak pátrá po vhodné oběti,všimne si,že kdekdo nosí rozhalenku,i plesnivý dědek si to mete v tričku.Honza se jediným trhnutím zbaví smyčky na krku a nacpe si vázanku do kapsy.A hned se odhodlá svléknout sako,cítí se o poznání lépe,jen jazyk se mu lepí na patro.Toho prachu,toho kraválu,těch výfukových plynů.V úzké ulici je modro až do druhého patra.A těch zajímavých věcí a lidí na každém metru,Honza málem zapomene na účel návštěvy.A tu ho zdrtí pohled mladíka,který si to šine ve stejném texasovém kvádru,v jakém Honza doma pase krávy,tenhle kluk je jen o něco špinavější a roztřepenější.Pohoršeně se za ním ohlédne a spatří tlusťocha v kraťasech,horko je nesnesitelné a příklad táhne,Honza zajede rukou k opasku,ale couvne,neponese přes ruku kalhoty.Uvízl v slepé uličce,dospěl před nevábný bufet,před vchodem stojí černá tabule a na ní je křídou napsáno zajímavé sdělení.
Točené došlo.
Desítka není.
Dvanáctka není a nebude.

Honza polkne,žertovný nápis vzbudí jeho zvědavost.Žena za pultem vyvolává dojem,že veškerý vtip vyplýtvala na tabuli.U stolků postává pár trosečníků,popíjeli kalnou tekutinu,dlouhovlasá holčička v mašli a spodních kalhotkách dobývá lžičkou na kost zmrzlý polárkový dort.
"Máte kofolu?"zeptá se Honza.
"tonik,"odsekne žena.
"Tak mi dejte toníka."
Žertík nezabrala,Honza se setká s mrazivým pohledem.Zato lahvička je teplá.
"Led nemáte?"
"Nejsme zimní stadión."
Mohla by chladit očima,pomyslí si Honza,zeptat se jí,kdy je kosmeťák,tak se mnou vyběhne.Ne že by ho nepotřebovala.Po několika doušcích je pocit žízně vystřídán sladkohořkou pachutí na patře.Ale podařilo se mu vymotat z dusných uliček a blaženě občerstvil zrak na kaktusech,sbíhali se mu sliny na jejich zelenou dužinu.Průchodem províval svěžejší vzduch.A poštěstilo se mu najít důvěryhodnou osobu,nebyla tak mladá,aby považovala otázku za dotěrnost,ani tak stará,aby ji brala za výsměch,ale právě ve středních letech,pěkně upravená.
"Prosím vás,promiňte,tady někde je kosmetický ústav,ne?"
Usmála se.Byla tmavě rezavá,pro štěstí.
"Můžete jít se mnou."
"Vy tam jdete?"Hned si uvědomil svou nejapnost."A nemusí se napřed objednávat?"
"A co vás trápí?"
Ohlédl se kolem dokola.
"tetování,"zašeptal nešťastně.
"Nějak to uděláme."
Zřejmě si byli navzájem sympatičtí.Žena šla s jistotou,vyznala se tu.
"Chvilku počkejte,já si vás vyzvednu."
"Já rád počkám,děkuju."
S úlevou si sedl.Ještě se na ochotnou průvodkyni vděčně usmál.A pozdravil dvě staré ženy,seděly vedle sebe bez pohnutí jak zapomenutá dvojčata.Ani v nejčernější noční můře by Honzovi nepřišlo na mysl,že náhoda vybrala pro jeho vstup nejnepříhodnější chvíli.Obě sudičky byly brýlaté,za každičkým sklem se rýsovalo pohoršené oko.Vnuklo mu vidinu školních let,instinktivně se přikrčil.Odtrhly od něho zrak,významně pohlédly jedna na druhou,opět zabodly kukuč do něho a obrátily se k sobě.
"to jsou dnes věci,"poznamenala přísně babička.
"Co můžeš vědět,"odporovala ze zásady prababička.
A zas do něho zavrtávají své nebozezy.Honzovi vyvstaly krůpěje potu na čele i pod nosem,v rozpacích hmátl po kapesníku.Vytáhl kravatu a všiml si toho,teprve když si s ní otřel čelo.Pod dvojím dalekohledem zapíná knoflíčky u manžet,u krku,uváže si kravatu,sfingy ho pozorují ještě přísněji.Obleče si tedy sako,ale jsou neúprosné.Honza se pokusí o omluvný úsměv,jejich obličeje však zkameněly.Naštěstí někdo vyšel ze dveří,ženy se naráz zvedly.
"Jen jdi napřed,ty si starší."
"Musíš mi to neustále připomínat?"
Starší nebo mladší,Honzovi připadají obě stoleté.Jedna z nich se vrátila,pomalu a obřadně se znovu posadila.A zplna upřela na Honzu své brýle.Je to nad lidské síly,tentokrát se mu podařilo vylovit kapesník,otřel si obličej,energicky sundal sako,povolil uzel na kravatě a omluvně prohlásil:
"To je hic přímo na zdechnutí."
vyděsila se,jako by přímo vedle ní vybuchla bomba.Trhla sebou,zhluboka se nadechla a už se ani nepohnula.Nebyl si jist,je-li ještě živá,ale neodvažoval se o tom přesvědčit.Vteřiny se příšerně táhly.Jedinou šanci měl v tom,že se z jeho ochotné průvodkyně vyklubala doktorka.Přímo zazářil,když si pro něho přišla.Bílý plášť jí zbavil vybrané elegance a přiblížil mu ji.
"Tak se pochlubte!"
Vyhrnul rukáv.I druhý.
"A víc nic?To není tak hrozné,já už viděla celé galérie.Ale příjemné to není,na to se připravte.Bude vás to stát dost času a dost peněz.
"já vím,za blbost se platí."
Byl krotký jako ovečka,až se ho doktorce zželelo.
"Snad by se to aspoň částečně dalo uhradit z nemocenské v naléhavém případě,jestli mi rozumíte,zdraví to neohrožuje,ale třeba vám to ztěžuje společenské postavení.Vadí vám to v zaměstnání?"
zavrtěl hlavou.Naklonil se až k ní,ohlédl se po dveřích a tichounce doznal:"Spíš jako v lásce."
"Jo v lásce,no jo,to jsou problémy.Tak v lásce.měl jste si dát vytetovat něco neutrálního,třeba kotvu nebo hada,kdepak jména,člověče,jména jsou zrada."
"U ní jde spíš o zásadu,paní doktorko,prostě jí nesedí to tetování."
"Dala vám ultimátum?"
Pokrčil rameny.
"Prostě se sebrala a šla."
Doktorka s úsměvem škrtla prstem vytetované srdce na jeho paži.
"Třeba byste našel jinou.A bez podmínek."
"Kdepak.Takovou ne.Takovou nikdy."
Lékařka potlačí vzdech.vyzařuje z něho taková zamilovanost,že by dokázala rozsvítit žárovky v celé Praze.
"je aspoň hezká?"
"Krásná.Nejkrásnější."
Doktorka se usmála.
"Tak se držte,vy Romeo!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.