Léto s kovbojem 8

11. července 2007 v 17:59 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
V autobuse Boba usnul hned za Prahou.Hlava se mu svezla na dívčí rameno.Doubravka snáší její tíži a vyhlíží z okna,cesta jí připadá nekonečná.Jedou zastávkovým autobusem,aby se nemusili vracet z Varů,a cestující se neustále vyměňují,nastupují a vystupují,svěřují si své starosti.
"Muž?"zeptá se žena s naditými kabelami,"přebral,co?"
Doubravka přikývne.Je to pohodlnější než dlouhé vysvětlování.
"To víte,mužský,ani ten nejlepší nestojí za nic,já mám s tím svým taky trápení,nejvíc proklínám ten jejich víkend,dřív šel chlastat až v sobotu,a teď to táhne v jednom kuse už od pátku.A co naděláte?Zrovna minulej tejden mi vohodil strop gulášem,z kližky,jindy se jen voblízne,jinak je to hodnej člověk,hned v pondělí vymaloval,dneska si člověk nevybere."
Proud řečí se valí,Doubravka účastně přikyvuje,sem tam se zmůže na citoslovce a přemýšlí,proč je jí tak proti srsti,že ji žena spojila s Bobou.Jeho hlava na rameni je čím dál těžší,jeho dech je čím dál protivnější.Pani vystoupila,za sklem se objevují kopce,na vzdálenou louku se vykutálely kaštánky.Hnědé a kávové,s bílými skvrnami.Doubravka vydechla,objal ji svěží,chladný proud.Odtáhla se a odstrčila Bobu.
"Co je?Už jsme tam?"
Zívl.
"Nejsem polštář."
"Co tě zas bere?"
"Jsi jak mrtvola.Vždyť ti to dal,ne?Nechápu,co tětak zdrchalo."
"Jsem prostě vyčerpanej."
"Z čeho,prosím tě?"
"Z čeho?Ona se ještě ptá.Tu tvou psychologii bych udělal levou zadní."
"Já vím.Já se pamatuju,jak suverénně jsi zdolával dvanáctiletku."
"To jsem byl ještě malej a blbej."
"Jo teď jsi velkej.Tak sundej tašky."
Autobus sjel do zatáčky a smýkl Bobou o několik míst dál,přistál na měkkém klíně,tlustá bába div nepukne smíchy,co si prý člověk užije za pouhou desetikačku,Doubravka sbírá konzervy,ponožky,trenýrky a balíčky oplatek.
"A blbej taky,"projeví nahlas,co si myslela v duchu.

Boba k ní jen obrátí modré oči.Je v nich smutná výčitka.
"Aspoň před lidma bys nemusela,"postěžuje si už na cestě.
"Promiň,jsem nějak nervózní."
"To z vedra."
"Asi.Kdyby tě ta tvoje maminka tolik nenapakovala."
Úpal je na silnici nesnesitelný,oba se potí pod nákladem.
"Má o mě starost.Nejradši by tu byla se mnou."
"Vždyť mohla klidně jet.Má nárok na dovolenou."
"Musí do lázní.A ty si aspoň krásně užiješ poslední prázdniny."
Ohlédla se po něm.Byl tak domýšlivý,že ji ani z ničeho nepodezíral.
"To je fakt,"řekla tvrdě.
A jako vždy šla o krok před ním.
"No vidíš."
"Vidím."
V lese bylo snesitelněji a zahrádka zůstala svěže zelená.Jen květiny trochu povadly,ale stejně se ztrácely v houštině plevele.
"Jo,Dorka,ptala se maminka,jestli plejeme."
"A plejeme?"
"Jasně,plejeme a zalejváme."
Doubravka se přitiskla k buku,objala kmen a hleděla větvemi vzhůru,svět se s ní maličko houpal.A sevřel ji stesk,dole v kraji zmizelo ocelově šedé moře,ve žluti a prachu útočily kombajny.
"Uděláš něco k jídlu,Dorka?"
Zatoužila otevřít kabelu a strefovat se do Boby plnými plechovkami,ale ovládla se,ohřála mu konzervu s honosným názvem Esterházy rostélyos,což byl v překladu kousek masa s mrkví v bílé omáčce.
"Vynikající to zrovna není,"zasmušila se nad talířem Dorka."Ale zdravé pro churavé."
"Jdi,jdi,kdo je tady doktor?"
Dokonce zažertoval.Už dlouho se mu to nepodařilo.Úsměv měl však křivý a pohled zoufalý.Neodolala,pohladila ho po vlasech.
"To víš,že ty.Když se ti povedlo překonat trauma Studnička,půjde ti to šprtání mnohem líp,čestně.A čím tě tak zdrtil,Mně se zdá sympaťák."
Boba stáhl trpce rty.Uši mu znachověly.
"Blbec!Co taky můžeš chtít od chirurga,prosím tě?"
Doubravka si pozorně prohlédla tvář,kterou znala celá léta.Prvně si připustila,že hezké rysy rozkládá ubohost.Trapný výbuch vyvolala jen nenávist neschopného k schopnému,připadalo jí,že je sama pošpiněna nízkostí svého partnera.Začervenala se.Ale pomněnkový pohled ji obměkčil.Nemohl za to,že byl jen obět cizí ctižádosti.Brnkla mu prstem po nose,dokonce se přiměla k nezávaznému polibku.Bylo to spíš klovnutí,a když ji objal a přitiskl jí hlavu k hrudi,rychle se vymanila.
"Radši se uč,dokud máš náladu,"políbila ho mateřsky.A hned se zastyděla za svou přetvářku.
Teprve v lukách se zbavila zábran,běžela vzhůru po trávě a po kamení a ztrácela starost za starostí,myšlenku za myšlenkou,slupku za slupkou,stanula na kopci,slunce nad hlavou byla bez tíže.Lehounký pach stáda utkvěl na krajině,ale nezmýlil ji,zahlédla své rozkutálené kaštánky a šla jim vstříc,nejdřív zprudka,pak obezřetněji,skrývala se za keře,trnky už zapalovaly,růžičky dozrály v zelené šípky,utrhla z hlohu větévku korálů.Honza zpola ležel na svahu,díval se do dálky a olistěným prutem odháněl mouchy.Postavila se tak,aby mu její stín padl do obličeje.Otočil se a celý se rozsvítil,sedl si,ale docela nevstal,pokusil se zamračit,ale bouřka se mu nedařila,radost projasňovala mrak na jeho tváři,byl to spíš oblak,bílý,se slunečným okrajem.
"Tys odjela.A neřekneš slovo.Courám kolem chaty,pajšl jsem si hvízdal,okenice zavřený,hrůza!"
Uchopil ji za kotníky,padla přímo na něho.Jen tak tak chytla brýle.Narazili na sebe zuby a brali jeden druhému dech,slunce je tisklo do rozmačkané mateřídoušky,vzlétla vylekaná včela.
"Počkej,"řekla Doubravka,když se vynořili nad hladinu pro trochu vzduchu,"brejle."
Mačkala je v ruce,zázrakem byly celé.
"Ukradlas mi dva dni."
"Já ti je vrátím."
"Určitě?"
"Určitě."
"I když léto skončí?"
"Neskončí,"řekla s přesvědčením,"nemůže skončit."
Drží se jeden druhého.Hnědá kráva s kávovými skvrnami je pozoruje velkým okem,nepohnutě stojí a zamyšleně přežvykuje,v jejím klidu se zračí věčnost.
"To je Cecilka,viď?Už je začínam rozeznávat."
A tu se hluboko pod nimi ozve podivný zvuk,zkreslený ozvěnou,je to hučení motorů,čím dál zřetelnější a bližší.Honza pustil Doubravku,ztuhl a zvolna se vztyčil,popošel o pár kroků.Na nedaleké okresce jede zvolna motorka se žlutým praporkem a za ní se pomalu přesouvají tři kombajny.Zapomněl na děvče,zapomněl na celý svět,otáčí se za obrovitými stroji celým tělem,v jeho zraku je téměř milosrdná touha,podvědomě udělá další krok,hřmící hromada železa má strašlivou přitažlivost.Doubravka se mu jemně připomene,konejšivě se dotkne jeho ramene.
"Jo,hochu milej,za blbost se platí."
"Jak jsi uhodla,nač myslím?To že jsi psycholog?"
"To že tě mám ráda."
Trpké vrásky,které vyryla neuskutečnitelná touha,se vyrovnaly.Honza se s nesmírnou něhou dotkne dívčí tváře.Obkresluje křivky rtů,víček,obočí.Rukáv jeho rozepnuté bundy se svezl k lokti.Doubravka chňapla jeho ruce.Zbledla.Kousek nad zápěstím se skví vytetované jméno.Zuzana.Je to střemhlavý pád.
"No tohle,"protáhne zklamaně,"no proboha!"
Hrubě zvedne druhý rukáv.Nad loktem je probodené srdce a nápis Katka.
"To nic,"ohradí se Honza rozpačitě,"to je taková klukovina.Ještě před vojnou."
Dívka se otočila beze slova zády.Zvedla z trávy své brýle.Odchází.Každý její krok stvrzuje
konec,úplný,naprostý konec.
"Doubravko!"
Dívka štítivě setřese jeho poznamenanou ruku.I druhou.
"Nešahej na mne!"
Chytil ji znovu.
"Pusť!"
"Doubravko,neblázni,to už je dávno."
Hodila hlavou.Ale ve vlasech má slunce.A zuří nádherně,přímo srší jiskrami.
"Jestli chceš,tak já si dam vytetovat Doubravka,takhle velký písmena,zrovna přes prsa..."
"Primitive!"
Odstrčila ho,málem upadl.Hned chytil rovnováhu i dech.
"Doubravko!Co naše holubí pírko?"
"To si strč za klobouk!"
Zastavil se.Doubravka vztekle zašlapává do země trávu,kytky,štěstí,všecko.Zdrcen zvedne oči k nebi,kde bezstarostně krouží holubí hejno.Křídla jsou bílá a perlově šedá,mávají proti modrému nebi,třpytí se a hasnou.I Doubravka je nad sebou cítí a zlost ji pomalu přechází.Neohlédne se,ale bůhví proč se usmívá.Ten blbec,pomyslí si láskyplně,on by to snad vážně udělal,primitiv jeden.Tetovanej,to je teda žůžo.Hloubš už jsem klesnout nemohla.Jenže v té hloubce se člověk necítí nejhůř.Les ji vtáhl do pichlavého chládku,Doubravka se vydá na pospas bodavým jehličkám,je sucho,ryzce nerostou,jen zelení ježci se jí třou o líčka.Zamrazí ji.Připomene si drsnost mužské pokožky a náraz zubů.Blbec tetovaná,opakuje si v duhcu zaklínadlo,s tím jsme nadobro skoncovali.Jak inteligentně se vyjímá Boba pod psím vínem.Podpírá si bradu a jeho ústa neustále tiše přemílají latinu.Poněkud se v tom zaujetí podobá přežvykující Cecilce.Kdyby poněkud,ale úplně.Navlas.Dívka smaže zlý nápad úsměvem.Stydí se za svou zaujatost,za trest se pustila do vaření.Bouchá,fouká si prst,zatíná zuby,není totiž snadné otevřít sardinky bez klíčku,morduje krabičku otvírákem,kleštěmi i kamenem,a pak maže pracně vydobytou hmotu na chleba.Pojídání je stejně nesnadné,téměř dramatické,olej kape na stůl,Bobovi na skripta,na kalhoty,kam se dá.
"Já to nechápu,Dorka,ty uděláš ze všeho takovou prasárnu.Maminka dovede takovou báječnou pomazánku,trochu másla,trojúhelníček,cibuličku,citrónek,jedna báseň."
Doubravka ho nevnímá.Olej jí stéká po zápěstí,mouchy ji obletují,ale nevšímá si ničeho,jen zasněně hledí přes keře,přes plot,přes cestu.Náhle se dotkne packou Bobovy hrudi.
"Poslyš,dal by sis mě vytetovat na prsa?"
"Co?"Vyděsil se k smrti."Pořád ti říkám,abys nosila něco na hlavě."
"Na hlavě?"
"Jasně.Nemáš úžeh?"
"Já to myslím vážně,Bobo.Dal by sis vytetovat takhle přes prsa Doubravka?"
"Dorka,nehraj si s tím,z úžehu můžeš dostat meningitidu,takový zápal mozkových blan není žádná sranda."
Doubravka si ho pohrdavě změřila.
"Takže nedal?"
"Co?Co je ti?"
"Nic."
A tu se stal zárak.Z čistého nebe se utrhl kousek obláčku,bílý holoubek.Přistál na stole,ozobává chleba a kloní hlavičku.Doubravka se ho neodvážila dotknout,užasla,připadá jí povědomý.
"Co-co je to?"zakoktá Boba.
"Holub."
"Vždyť je to poštovní!"
Na růžové nožce je skutečně přichycen gumičkou papírek.Boba jej rozbalí a oba zároveň přečtou poselství.
-Miluji tě,jedu do kosmeťáku.-
"No vidělas to někdy,Dorka?Kdo mi to může psát?Kdo se tu do mne mohl zamilovat?"
"Do tebe,jo?"
"A do koho?"
Je úchvatný ve své samolibosti.Doubravka se rozesměje.Otře si dlaně o kalhoty,chytne bělostného holoubka,políbí ho a vyhodí vysoko do vzduchu.Kouká vzhůru za ním,v očích vytržení.
"Taky by to mohla být klíšťová encefalitida,"uzavře Boba důležitě,"klíště tě náhodou nekouslo?"
"Jo."
Vložila si prsty do úst a hvízdla.
Z dálky se donesla ozvěna.
"Vážně.Dorka,neměla bys..."
"Neměla."
Šprtla do něho,div se nepřekotil.Jen tak tak se přichytil stolu.
"Neměla,"směje se Doubravka,"sama vím,že bych neměla."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.