Léto s kovbojem 7

10. července 2007 v 19:54 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Antipatie profesora Studničky k Bobovi měla nepatrný,zanedbatelný podnět.Ale snad by se vyvinula i bez něho.Dětské oči dospělého muže vzbuzovaly u profesora nechuť,student měl v sobě něco nezralého,nepřiměřeného skutečnému věku i poslání.Všiml si ho v nemocnici,někomu upadla injekčí stříkačka na zem a medik Karásek přiskočil a úslužně ji zvedl.
"Zapomněl jste ofouknout prach,"řekl sarkasticky profesor a zpitomělý student skutečně foukl na jehlu.Vyšlo to jako švejkovina a profesor se rozzuřil a poslal ho do nepěkného místa.Neužil latinského výrazu,ale jadrného českého slova,jeho r přímo zahřmělo a vracelo se Bobovi ve zlých snech.

Profesor by byl snad na drbnou epizodu dávno zapomněl,ale student mu ji vždy připamatoval hořícíma ušima a úhybným pohledem.Nedokázal se ovládnout,jen na něho padl profesorův stín,a už se muzačaly potit a třást ruce,hlas mu zůstal vězet v hrtanu,připadal si nicotný,přímo se zalykal studem.A bezmocnou nenávistí.Připisoval Studničkovi všechny své neúspěchy,i tu nešťastnou státnici z interny,na níž se profesor nijak nepodílel,jen jej zdržoval dílčími zkouškami.
"Co zas chcete?"přivítal Bobu s nevolí.
"Vy jste mě,prosím,pozval,pane profesore."
"Jo?Víte to určitě?"
Uši v plamenech,nos jak ředkvička,plovoucí oči.
"Odmítl jste mi dát zápočet."
"No to jsem si dal,to jsem si zavařil.Ukažte!"Profesor sáhl po peru,aby si ušetřil trapnou scénu,ale Bobova zkroušenost ho podráždila,vzbudila v něm chuť dorazit takového nekňubu,ne ze zloby,spíš ze soucitu,jako přišlápneme poraněného brouka.
"Nebo pojďte!"
Zastrčil pero a vstal.Je to saďour,myslí si Boba a přímo se rozkládá strachem.Profesor ho dovedl k pacientovi s nejhoršími žilami na světě,je to protivný dědek,který se potlouká po nemocnicích tak dlouho,že napovídá medikům a hlavně medičkám.
"Tak co,jak se cítíme,"hlaholí profesor.
"Ale nestojí to za hovor,pane doktore."
Profesor se bodře zasměje,Bobá ma dojem,že se na něho valí lavina.
"Copak vy,vy máte kuráž.To se mi líbí,hlavně kuráž!Tady pan kolega vám píchne injekci."
Boba se pokouší uklidnit třas rukou,odvrátí zrak na okno,slunce ho oslňuje,prosebně pohlédne na sestřičku,ale ta zbožně vzhlíží k profesorovi,její tvářička odráží každé jeho hnutí.
"O kuráž nejde,"řekl stařík přátelsky,"ale taková hezká sestřička tu injekci přece jen osladí,nic ve zlém,sestří,já se jen koukám."
Profesor se opět zasmál a Bobovi připadalo,že na něho hodil betonovou desku.Nemohl se ani pohnout.Sestřička se slitovala a podala mu připravenou injekci do ruky.
"Pan kolega je taky chirurg?"zeptal se stařík.
"Ježíš,to ne,"vyhrkl Boba a hned se celý zalil bolestným ruměncem.
"To jsem sám rád,"brebentil děda,"radši byste mě měl žígnout tadyhle,já už mam ty žíly zkolabovaný,nic se nebojte,já už něco vydržím,hlavně mi nevypíchněte voko."
Povzbuzení mělo opačný účinek,Boba smrtelně zbledl.
"On má větší vítr než já,"směje se děda,"ale zas je to lepší naž nějakej hogo fogo cynik,že jo?"
Profesorovi připadne trýznění bezbranného studenta nedůstojné.
"Tak radši od sestřičky,že jo!"
Mrkl spiklenecky na dědu,Bobovi položí ruku na rameno (ta strašná tíha) a usměrní ho ke dveřím.Boba ho pustil napřed,jde za ním tichou a tesknou nemocniční chodbou.Na oknech zkomírají světle zelené trávy,přihnojované špačky z ezakázaných cigaret,na dlouhém šlahounu se houpe zimomřivý bílý kvítek.Chodba je studená,ačkoli slunce rozprostírá pod okny koberce.V pruhu světla stojí Doubravka,lehké šaty se změnily v průhledný závoj,pod nímž se rýsuje štíhlá postava,obličej se naklání k teplu jako květina.Dívka působí čistě a svěže a neobyčejně zdravě v nemocničním prostředí,profesor se zastavil.
"Čekáte na mne?"
Roztál.Usmívá se.
"Ne,"odpoví Doubravka rozpačitě.
"Škoda."
Kráčí dál.A Boba,ubohý odsouzenec,za ním.
"Jak?"naznačí dívka bezhlesně ústy a snaží se vyprovokovat posunky nějakou odpověď.Vtom se profesor ohlédl.Znovu jí vyšle vtříc úsměv.
"Vaše děvče?"
Boba hned neví,je-li příznivější Doubravku přiznat či zapřít,a odpoví neurčitým pohybem hlavy,může to znamenat ano i ne.
"Ani tohle nevíte.A co tedy víte?"
Vešli do pracovny.I sem vniká slunce,otevřeným oknem nahlíží strom,na větvi sedí vrabec a výsměšně čimčaruje.Boba zkřiví tvář.
"No posaďte se."
Profesor s mírným údivem sleduje,jak se mladík svezl do židle.Vypadá to na infarkt.Snad jeho ubohost,snad slunce,ptačí švitoření nebo hezká dívka na chodbě naladí profesora příznivěji.
"Co takhle koňak?"zeptá se přátelsky.
Smrtelný úlek vymrštil Bobu ze židle.Pomateně přihlíží,jak proesor nalévá sklenky.
"Tak si přece sedněte.A nezvrhněte to.No tak,nepijte se."
"Ano."
Boba polkne poslušně oheň.A zcela vyhořel.
"Tak chirurgem být nechcete,"žertuje profesor,"to mi spad kámen ze srdce.A o jaké specializaci jste přemýšlel?"
Boba pokrčí rameny.
"Já bych vám poradil.Psychiatrii.Mohl byste začít s praxí u sebe.No schválně."
A vážný pan profesor zavře stejně jako Dorka oči a míří si ukazováčkem na nos.Boba se proměnil v králíka,fascinovaného hadím pohldem,ještě krůček a bude sežrán.Nedokáže zvednout ruku,jen vytřeštěně zírá.Profesora hra omrzela,soupeř je pod jeho důstojnost.
"Dejte mi ten index,než si to rozmyslím."
Boba si zmateně prohledává kapsy a profesor jen zakroutí hlavou.Listuje v nešťastné knížce a Boba se neodvažuje ani dýchat,aby ho nepoplašil.
"Vy možná ani nevíte o nic méně než ostatní,"řekne profesor zamyšleně,"jenže vaše vědomosti,to je mrtvý kapitál,já opravdu nevím,co bych vám poradil.Snad byste se uplatnil někde na úřadě nebo v laboratoři,ale mezi nemocnými?K pacientovi nemůžete přistoupit s vnitřní nejistotou,chápete?"
Podepsal jediným,energickým škrtem.Boba pocítil hrot pera jako dýku.Vypotácel se ven.
"Tak co?Dobrý?"
Mávl rukou.
"Nepodepsla?"
"Jo."
"Tak co je?"
"Nic."
Se slovem vydechl málem i duši.Doubravka ho podepřela,dovlekla ho k otevřenému oknu.Profesor tiše vyšel.
"Tak přece je to vaše děvče."Usmál se a s povzdechem dodal:"Škoda."
Už se neohlédl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.