Léto s kovbojem 5

6. července 2007 v 21:49 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Nad pastvinou se vznáší slabý pach stáda,tráva je nízká a jasně zelená,jen kolem hloží a šípčí zůstaly trsy kopretin a drobných zvonků.Sluníčko vypíká kravský koláč,ale zlatavá kůrka je slabá,chrobák ji probořil a dere se dovnitř.Ovád s velkýma,zelenýma očima přisedl dívce na záda,ošila se,její zasněný úsměv se však nezměnil.Jednou rukou drží holubičku,sněžně bílý ptáček jí zavrtává hlavu pod krk,peří je hebké a načechrané.Druhou rukou si povytáhne halenku,jejíž cípy jsou uvázány na uzel.Vítr příjemně osvěžuje nahý pás.Opálený proužek je hranice,nepřítel pod ni ještě nepronikl,je těžké přesně teď stanovit,nakolik se ubránila a nakolik se sám vzdal další zteče.Dobyté území nad pasem slastně trne,dívka se usmívá a hladí teplý chomáček něhy.Ve stínu na zahradě sedí Boba,v panice převrací stránky,připadá mu,že nezná vůbec nic,látka ho zavalila,všecko se mu popletlo,všecko ho vyrušuje,roztěkaně se rozhlíží po každém zvuku,po každém hnutí.Trhl sebou.V první chvíli se mu zdá,že spatřil přelud,bytost,která tiše prošla brankou,se Doubravce podobá jen vzdáleně.Zasněně hledí a nese v rukou holoubě.Živé.
"A kdo ho zařízne,Dorka?"
Asi ho neslyšela,usmívá se,září a otírá bradu o peříčka.
"Já ho teda zařezávat nebudu,Dorka."
Doubravka na něho pohlédne z velké dálky,pomalu se vrací k dennímu pořádku.
"Ty jsi přece kůň,"utrousí mimochodem,s nechutí.

Políbí holubici na chocholku,vyhodí ji vzhůru a dívá se za ní,pták krouží nad zahradou.
"A co bude k večeři?"
"K večeři?"opakuje dívka neúčastně.Zaklonila hlavu,hledí vzhůru.
"Dorka!Slyšíš mě vůbec?Přineslas mi ty cigarety?"
"Cigarety?"
"No cigarety,samozřejmě.Kouřit nemám co,hlady šilhám,vždyť si šla nakupovat,ne?"
"Nakupovat?"
"A co teda?Cos dělala,prosím tě,celé odpoledne?"
Sedla si.Útrpně ho pozoruje.
"Co jsem dělala?Ty to chceš doopravdy vědět?"
"Heleď se,jestli chceš začít s kovbojem,tak to znám nazpaměť."
Je ztrápený,unavený,Doubravka se neodváží pokračovat.Její radost ulétla zároveň s holoubkem.Provinile vezme Bobu za ruku,kamarádí s ním taková léta,zatouží se mu svěřit se svým zmatkem.
"Bobo,jestli ti ta medicína bude stejně platná jako mně psychologie,nech toho radši včas."
Složí hlavu na jeho skripta.Účasti se však nedočká.
"Tobě se to mluví,když jsi hotová."Jeho hlas je skoro nepřátelský."Tys tu svoji pavědu vyštudovala,ani nevíš jak."
"A musel jsi zrovna na medinu?"
"Prosím tě,když si maminka něco vezme do hlavy..."
"Tak se s ní máš rafnout!"
"Rafnout!S maminkou,proboha!"Sevřel si dlaněmi spánky."Rafnout!Jako bys ji neznala.Táta radši umřel,než by se s ní hádal."
Křivě se pousmál.Byl to dojemný pokus.Doubravka vstala,objala ho.
"Tak umři,trdlo!"
Kolébá jeho hlavu ve svých loktech,mezi nimi je stůl a na něm spousta knih,Boba k ní vzdáleně zhlíží,hladí ho po vlasech a připadá jí,že laská hlavu bez těla,je mrtvá a cizí,těžká jako kámen.
"Vždyť se trochu seber,člověče,"řekne ostře,"střihneš si toho Studničku a hned ti to půjde líp."
Zmínka Bobu zkrušila.Úpěnlivě se doprošuje očima,jsou dětsky modré,zamžené slzami.
"Dorka,já nejedu.Já to nechám na září."
"Zbláznil ses?To nestihneš.Buď rád,že ti povolil mimořádný termín,stejně je to formalita,dá ti to,uvidíš.Pochop to,Bobo,ty pořád podvědomě myslíš na toho Studničku a právě proto se nesoustředíš.Tuhle zábranu musíš prostě překonat."
"Překonat Studničku?To já v životě nedokážu."
"Ale jdi,to je normální exhaustivní deprese,z vyčerpání."
"Kdyby sis aspoň nechala ty svoje diagnózy."
Chopí se její ruky,přimkne se k ní.
"Pojeď se mnou,Dorka."
Zoufalý tón,bezbranné gesto,Doubravka se odvrátí.Unavil ji.Kdyby nenosila džíny,chytil by se sukní,schoval by se za mámu.Bude ji hledat v každé ženě.Do soucitu se vmísí špetka odporu.
"Co ti v Praze pomůžu,nevíš?Mám se snad dát místo tebe vyzkoušet?"
"A co budeš dělat tady?"
"To nech na mě."
Její příkrost ho ohromila.
"Sám nepojedu."
Položil si tvář na knihy.Ruce mu ochable visely.
"Ale tohle je citové vyděračství,Bobo."
Nepohnul se.V nemohoucnosti slabochů se skrývá ohromná síla,Doubravka hleděla se vzrůstající ošklivostí na zhroucenou postavu,ale kapitulovala.
"Dobře,"řekla unaveně.
Střechu zalily červánky.Vřízl se do nich černočerný kos s vyzývavou písničkou.
"Dobře,"opakovala tiše Doubravka a pomyslila si,že kos odlétne,tóny dozní,červánky se vytratí a ona sama najde v bezpečí domova svou obvyklou rozumnost,svůj ztracený klid.
Když dojeli do Prahy,připadalo jí setkání s rodinou nemožné.V nitru se mu vzpírala,bála se,že se pod učitelskými pohledy rozplyne letní okouzlení.Raději se uvolila doprovodit Bobu až domů,třebaže si na jeho maminku nijak nepotrpěla.Paní Karásková drtila okolí svou dokonalostí.Urostlá,krásná,vybraně oblečená a neobyčejně zdatná v práci vnukla podřízeným ženám dojem,že jsou ošklivé,zanedbané a dočista k ničemu.Obdivovaly se jí a hlavně ji svorně nenáviděly,trávily část pracovní doby snahou najít na své vedoucí slabé místečko.Ale dovedla si s příkladnou obratností přivlastnit jejich úspěchy a hodit na ně vlastní chyby a zejména vyhrávat jednu proti druhé.Muži se k ní chovali dvorně,ale přibližovali se k ní opatrně,jen někomu naznačila sympatie,a už se stahoval do bezpečí.Člověk si rád prohlédne krajtu tygrovitou za tlustým sklem,ale domů si ji raději nepřivede,ať je sebepěkněji vzorkovaná.Paní Karásková zůstala sama a všechny city soustředila na syna.Zdědil její krásu,ale zdatnosti se na něho nedostalo,mělo ho o to raději.
"Bobo!"zvolala nadšeně,"ty jsi přijel!"
Obejme ho a hned oddálí jeho obličej,kriticky si ho prohlédne,zatahá za nos,dá mu štípanou.Patrně si dosud nepovšimla,že vyrostl.
"Pojď na světlo,Bobo,zdáš se mi přepadlý,tašku nech v síni,nejsou tam mravenci?"
"Jenom škvoři,"připomene se Doubravka.
"Ty jsi tu taky,"přivítá ji paní nespokojeně a Doubravka se dodatečně lekne své nenucenosti.Zarazí se,nikdy dřív by si byla podobnou poznámku nedovolila.Paní Karásková zatím vtáhla ztraceného a znovu nalezeného syna do pokoje.Doubravka vyzula střevíčky,jde za nimi.Domácnost vypadá na první pohled přepychově,je však jen nevšední,okopírovaná ze zahraničních časopisů.Bobova maminka má vzácnou schopnost najít vždy a všude někoho,kdo uskuteční její nápad,obvykle ji to přijde dost lacino,zdokonalila systém vzájemných úsluh.Dřív se Doubravka děsila,že by měla žít v kuchyni z kanafasu nebo v pokoji,kde byly tapety,dveře,gauč i koberec v jedné modré barvě (Boba se tu vyjímal jako kapr namodro),nebo v starorůžové komnatě,vytvořené z obýváku.Teď se jí nezdálo přistěhování neodvratné a strach z udržování textilií odpadl.
"Chodil vůbec na sluníčko,Dorka?Ty jsi tak krásně opálená.A díru má na ponožce."
"Skutečně!"
"A vařilas mu vůbec?"
"Tu a tam."
Doubravka snese bez mrknutí (jen s lehkým uzarděním) pronikavý pohled.
"Nějak ses změnila,"řekne paní nespokojeně.
"Ale vařila,mami,docela to ušlo,"zažehnává Boba mraky.
"Hlavně poblivka,co?Po té ses div neutlouk."
Sama nevěděla,jak k tomu došlo,ale vymanila se z vlivu Bobovy maminky,už se jí nezdála ani skvělá ani ohromná ani nepřemožitelná,jen dokonale cizí.Nenadálý pocit osvobození jí rozjařil.Paní zneklidněla,něco se muselo stát.
"Ty pospícháš,Dorko,že?"zeptala se sugestivně.
"Ani ne."
"Vaši tě určitě čekají s večeří."
"Určitě ne.Ale vy si chcete popovídat."
Vklouzla do střevíčků.
"Hlavně ať se dnes neučí,paní Karásková.A ať si nezapomene plášť.Já si ho ráno vyzvednu."
Neodpustila si provokaci úsměvu na rozloučenou.
"Mluví o tobě jako o kufru,ráno si tě vyzvedne.Co to s ní je?"
"Nic.Co by bylo?"
"Najednou je na koni.Nestalo se náhodou nic?"
"Co by se mělo stát?"
Ten malý hlupák,pomyslila se láskyplně paní,do smrti bude potřebovat mateřskou péči.Jen abych se v té tiché vodě nepřepočítala,nějak jí narostl hřebínek.
"Dělá se náramně důležitá.Nakonec nevíme,že máš mít náhradní plášť.Ale vyžehlit ho musím já.A vsadím se,že zahrádku nevyplela.Zalejvá tam vůbec?"
"Jo."
"Nějak se jí zastáváš.Tebe každý utáhne na vařené nudli."
"Když mi přece jen pomáhá,mami.Kdybych měl ještě chodit nakupovat a chystat si jídlo a prát..."
"Já s tebou opravdu nemůžu,Bobo."
"Já ti nic nevyčítám."
Neměl chuť poslouchat svůj životopis od kojeneckého věku,proto se tak chvatně ohradil.Ale neušel začátku obvyklé litanie,dotvrzované paličkou na maso,uchýlil se do koupelny.Čisťounký,růžový,vlásky přilíznuté přisedne ke stolu,maminka mu naservíruje bifteček s nejkrásnější oblohou,není to jen jídlo,je to přímo výtvarná práce.
"Takhle ti Dorka nevyvařuje,co?"
"Kdepak."
"To víš,máma je máma.Pamatuj si,že to s tebou nikdo nemyslí tak dobře jako já.A kdybys měl cokoli,Bobo,přijď nejdřív za mnou."
"To víš,"odpověděl s plnou pusou.
Maminka přichystala prkno,zapíná žehličku,stříká na bílý plášť.A jídlo začíná ztrácet barvu,vůni i chuť,první zasyčení,první obláček páry mění biftek v bláto,pach mokrého plátna vniká do chřípí.Boba potlačuje nevolnost,smrtelně by matku urazil,kdyby nechal byť jen jediný hrášek.Maminka zálibně protřepne plášť.
"Jako z cukru.Obleč si to,já tě v tom tak ráda vidím."
"Radši mi to dej z očí,"poprosí Boba žalostně.
"Ale dítě,ty jdeš na každou zkoušku jako na popravu.Ten tvůj profesor je taky člověk."
"To právě není,maminko,ten ti řekne,tak co,pane kolego,a ty máš dojem,že tě majznul palicí po hlavě."
"Já bych ten dojem neměla.A ty si ho namlouváš.Ty se neumíš prosadit,to je to hlavní.Žes musel po tátovi zdědit tu jeho nešťastnou povahu."
Sklonil hlavu.Zakrojil do volského oka a žloutek vytékal do mrkvičky.
"Mami,"začal nesměle,"maminko,co kdybych toho nechal?"
"Čeho?"Vyděsila se,ale ne natolik,aby pustila vyžehlený plášť z ruky.Pečlivě jej narovnala na ramínko.Boba mlčel.
"Čeho nechal,Bobo?Jak nechal?Já ti dobře nerozumím,Bobo."
Nedokázal to vyslovit.Jen složil hlavu do dlaní.Tupě zírá dolů do talíře na kousek papriky,pár naložených hříbků,na kus masa,z něhož prýští krvavá šťáva.
"Já nemůžu,"vzlykne Boba,"mami,pochop to,já už nemůžu."
"Tak to nech,"povolí matka velkoryse,"vždyť o nic nejde."
Boba ví,že ho matka pochopila a že zahrála jeho míč do autu,ví,rovněž,že sám už podruhé nesebere odvahu k ráně.Jeho úpěnlivý pohled se odrazí od matčiných tvrdých očí,nestačil jim čelit ani okamžik.
"Profesor,to je toho,takových jsme viděli.Taky má svoje lidské slabosti,nemysli si.Třeba chodí za děvčaty nebo pije-pije koňak?"
"Mami!"
Tato nehoráznost vymrštila Bobu ze židle.
"Mami,máš ty rozum?Koňak!Ty ses zbláznila!Studnička!Koňak!Ty nemáš vůbec představu,kdo to je,ty mě chceš zničit."
"Neradím ti,abys mu strčil flašku do indexu.To se musí kulturně."Vytáčí rukou záhadné kruhy a spirály."Nepřímo,přes někoho.Ke každému se najde cestička,to si pamatuj!"
"Mami,vždyť je to kapacita.Ten se na tebe koukne a úplně tě vygumuje-přestaneš existovat-mami,já tam nejdu,já tam nemůžu jít."
Zhroutí se rovnou do talíře.
"Ale Bobo,chlapečku."
Maminka hladí temeno,fouká mu do vlasů,jako by byl ještě malý kluk.
"Bobo,no tak,seber se,potřetí tě přece nevyhodí,vždyť už ho to taky musí nudit."
Boba vzhlédne s novou nadějí.Na čele má kousek žloutku a v očích výraz zaříznutého kuřete.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.