Léto s kovbojem 4

5. července 2007 v 21:49 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Vesnice se rozběhla do kopce nebo se skutálela z kopce,dnes už to nikdo nepozná.Má dva středy,dole hřiště a krásnou lipovou alej,nahoře náves s hospodou a obchodem.Silnice obvíjí požární nádrž,z níž se stal kachní rybníček.Hladina je zelená okřehkem,třepetají se na něm motýlů papírky z karamelek a různobarevná pírka.

Chalupy jsou důkladné,zděné,postavené na štok v minulém století.Původní ráz je porušen,z přízemních chlévů jsou skladiště nebo garáže,nahoře už zasadili moderní široká okna,někde obložená dlaždičkami.Ale vzrostlé stromy a rozkvetlé předzahrádky srovnaly zásahy lidských rukou.Doubravka tu už byla párkrát nakupovat,ale dnes koukala po domečcích s novým zájmem.
"Tady bydlí táta,teda dolní,"upozornil ji Honza a vykročil do kopce.
Jeho chůze se změnila,šel napjatě a ostražitě,s umíněným výrazem.Doubravka sice vystudovala psychologii,ale vyrostla v Praze a nechápala,kolik úsilí musí vynaložit Honza k tomu,aby ji držel za ruku,a tím jí přede všemi pasoval na své děvče.Jí se chalupy podél cesty zdály prázdné,Honza však tuší za každou záclonkou aspoň jednu zvědavou babku.
"Ahoj,Doubravko!"
Zaraženě odpověděla na pozdrav děvčátku,které drandilo dolů s kočárkem.
"To je naše Věrka s Petříkem,s dolním."
"Hm."
"Nahoře máme taky Petříka,ten je o něco starší,asi o půl roku."
Doubravčin pobavený úsměv Honzu zmátl a donutil k neobvyklé hovornosti.Prvně ho napadlo,že dívce nemusí být jeho široká rodina po chuti.S rachotem je předjela motorka.Řidič se ohlédl,otevřel pusu,hlas však nebylo slyšet.
"Ta motorka je moje.Brácha taky,to je náš Mirek."
"Horní?"
"Jo."
Honza se zamračil.Ale ruku svíral dál.Přitiskli se až k živému plotu,dolů sjíždělo nákladní auto.Pneumatiky se nevešly na asfaltový pás a zvířili prach.Doubravka se otočila k silnici zády,růžové kvítky pámelníku byly samá včela.Ustoupila,Honza ji zadržel.Hned za autem se objevil kluk na kole.Pod světlými kudrnami svítily temné,bystré oči.Zabouchal na okno.
"Přivezly banány,rajčata,papriky,zelí."
"A okurky?"
"Okurky žádný."
"Zas nic nemaj,hergot!"
Babka třískla oknem a kluk jel dál.
"Ahoj,Doubravko,přivezly banány,"hlásil uličnicky a zakličkoval,když se ho Honza chtěl dotknout.A už bouchal u další chalupy.
"To je žihadlo,ten náš Míša,"řekl Honza láskyplně,"bráška,víš."
Doubravka vyprskla.Dotčeně jí pustil ruku.Přivítala to,měla ji zpocenou a rozmačkanou svěrákem.
"Bydlí tu ještě někdo kromě vás,"zeptala se nevinně,"nebo jste všichni příbuzní?"
"Ale ne,tenhle bráška přece není z přízně,ten se k nám přiženil,s tím vdovcem,co si vzala máma,chápeš,jo?"
"Jo."
Poslední úsek cesty byl pro přespolní nebezpečný,auta si leckdy zkracovala objížďku kolem návsi a vzala to v protisměru.Díry v asfaltu byly zasypané štěrkem.Naskytla se příležitost vzít Doubravku opět za ruku a Honza jí využil.A tu se u nádrže objevila dívka,cupitala po okraji,kabelu si zavěsila na předloktí,loupala si banán.Vlnité,kaštanové vlasy jí sahaly až k pasu,zpod dlouhých řas vyhlédly laní oči.Doubravka k ní pocítila mírnou zášť a zastyděla se.A znovu měla na zlomek vteřiny pocit,že ujíždí a nedokáže se zastavit.Honza sebou maličko trhl,povolil stisk ruky,snad se i nepatrně odtáhl,ale hned se zas pevně přimkl a lehce ji vzal kolem pasu.Všechny svaly měl napjaté,obličej z kamene.Ale ztepilá dívka nevzala Doubravku na vědomí,vyzývavě se přiblížila.
"Ahoj,Honzo,nechceš si kousnout?"
Nabídla mu oloupaný plod až k ústům.
"Ne,děkuju."
"Nevadí,neubyde."
Dívka se zakousla sama,zuby měla z cukru.Šla dál.
"Sestřička?"
Honza vrostl do země.
"Jituš,"řekl nerudně.
"Horní nebo dolní?"
"Žádná.Prostě Jituš,no."
"Hezká."
"Docela."
Ale vtom se Jitka otočila a křikla na celou náves.
"Honzo!Jdeš v sobotu tancovat?"
Udiveně na ni pohlédl.Jak stála nad vodou ve slunci,byla neobyčejně hezká,ale nekonečně vzdálená,její volání k němu zalehlo z jiného času,z jiné planety.Důvěrně se naklonil k Doubravce a hodně hlasitě se zeptal:"Půjdem tancovat?"
Jitka se prudce odvrátila a hodila slupku do rybníčka.Voda vysoko vystříkla,ozvala se poplašená kačena.Doubravka celá zářila vnitřním úsměvem,marně se jej snažila potlačit.Byla si vědoma,že se dopouští nenapravitelného nesmyslu,ale strpěla Honzovu ruku kolem pasu a s úžasem zaznamenala,jak jí to lahodí.Vešli do chodby.Dveře do kuchyně byly dokořán,linula se odtud vůně guláše tak silně,až Doubravka polkla sliny.Od plotny vykoukla žena s dítětem v náručí.
"To je Doubravka,mami,ona se chce jen mrknout na holuby."
"Tak jo."
Žena byla plná,obličej měla překvapivě mladý,růžový a bílý,pleť z másla.Pátravě si dívku prohlédla,chápavě se usmála,ale do bytu je nepozvala.
"Ať ti nespadne,ten třetí schod odshora drží jen na čestné slovo."
Přitiskla k sobě nejmladšího syna,políbila ho na ochmýřenou hlavičku a pomyslila si,co jen ty holky mají na rozežrané havěti,která nadělá víc škody než užitku.Světlé hejno krouží nad střechou,perlová šeď se rozsvěcí a zhasíná,Honza mává rukou a holubi se zvětšují,šumí křídly přímo nad hlavou.Doubravka má závrať,ze střechy je vidět červené tašky pod zelenými korunami stromů,do růžova rozkvetlé šípčí na stráni a daleko za silnicí,po níž přebíhají barevní broučci aut,nedohlednou žluť žita a louky na protějších svazích,báň kostelíčka v zajetí hřbitova,rybník,svázaný stříbrnou stužkou s modrým lesem,oblaka vrhají na krajinu stíny,které odplývají a zanechávají za sebou barvy ještě zářivější.Nahoře nad hlavou proletují v přímkách vlaštovky a pod nimi se přibližují v soustředných křivkách holubi,vítr jejich křídel mrazí ve vlasech.Doubravka se pevně drží horké ruky,neví,odkud se vzal prudký poryv štěstí,překypuje jím a neví si sním rady.
"Zvon tu nemáte?Zvon,slyšíš,takový velký stříbrný zvon,chtěla bych ho rozhoupat,zvonit,rozumíš."
Houpe pomyslným zvonem a Honza ji pevněji přichytí,holubi neusedli,vzdalují se,křídla se rozsvěcejí a zhasínají,jak proplouvají světlem a stínem.
"Znáš Chagalla?"
"Šakala?To zvíře nebo ten film?"
Doubravka se bláznivě rozesměje.
"Malíře.Maluje milence,jak lítají nad střechami."
"To je nějaká blbost,ne?"
"Ne.Já tomu věřím,odteďka.Tobě se nezdá,že bys mohl v tu ránu vzlítnout?"
Nejvýš slítnout,pomyslí si Honza,ale neřekne to,ta holka je nádherná a celá svítí,má v sobě světýlko,které nikdo nezhasne,živý plamínek.Bojí se o ni,opatrně jí pomáhá dolů po žebříku,celí udýchaní a vyfoukaní větrem se zastavili v dusném přítmí půdy.Vikýř zůstal otevřený,pavučiny na trámech se pohupují,v pruhu světla se rozechvěl zlatý prach,na staré truhle se vylouply z šera červené květy.
"Ale mně tam fakt začala růst křídla,no mákni."
Nerozpakoval se a začal je hledat,za vteřinku objevil něžné,teplé pahorky,pod jeho dotykem zpevněly a zahrotily se.Dívka se ani nepohnula,neměla kam ustoupit.Zavřela oči a propadala se.Nijak zvlášť jí to nevadilo.
"Ale křídla přece rostou na zádech,"špitla nejistě.
"Ne,holubičkám vyrůstají zrovna tady,vím to určitě."
Přejel jí jemně po klíční kosti,po paži.Otevřela oči.Přes jeho rameno viděla obyčejný svět,kotě si hrálo s prázdným kláskem,perlově šedé pírko se zvolna snášelo na zem.Chytla ho v letu.
"To si schovám,abych si vzpomněla.Až budu nešťastná."
"Nebudeš."
Schoval ji před neštěstím.
"Tak až budu stará."
"Nebudeš."Celý vyzařoval smutnou něhu.
"Jak já tě mám,holka,rád,"vyhrkl zoufale,"to je až strašný.Úplně to bolí."
Zabořila obličej pod jeho bradu,líčko si odřela okrajem režného plátna,pod ústy cítila tep.Už jí nepřipadalo,že ujíždí,země se pod ní zastavila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.