Léto s kovbojem 2

3. července 2007 v 21:49 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Když dívka za plného slunce zamávala nad hlavou šátkem a zahalekala své "možná",neměla v úmyslu dát si schůzku s vesnickým vejtahou.Věděla docela určitě,že bude večer sedět s Bobou a zkoušet ho žloutenky nebo gastritidu.A ještě teď na rybářské stezce byla na vážkách.Místy spadl podemletý břeh,musila se vyzout a vstoupit do studené vody.Namlouvala si,že je to příjemná procházka,modř oblohy ztmavla.Oblaka zrůžověla,odrážela se ve vodě teplá a živoucí,dívka se přistihla,že by si přála vzít aspoň jeden růžový chomáč do náručí a vtisknout do něho tvář.Touhu zřejmě vyvolala omamná vůně,kterou květiny chystaly nočním motýlům,jenže já nejsem ani hloupá můra,ani venkovská nanynka a tůň už podruhé nenajdu,naštěstí.Ale našla ji,voda byla temná a teplá,omočila v ní ruce.A utrhla si pár tužebníků,setřepala drobné,lesklé broučky a pak už nevěděla,co počít.Nikdo tu nečekal.Pěkný trapas.

Třeba se teď někde na ni z houští dívá a posmívá se jí,možná že si přivedl pár kamarádů a teď dává setkání k dobru.Ohlédla se,zaposlouchala se,zdálo se tu lidoprázdno.S okázalým zájmem sledovala šídlo,zasvítilo svýma obrovskýma očima,párkrát trhaně přelétlo nad tůní a zmizelo.Snažila se chovat nenuceně,mohla přece k tůni dojít náhodou,jenže rozpaky jí svazovaly každý pohyb.Jak se naklonila,zahlédla se v tůni a vlastní obličej ji překvapil.Hledělo na ni dychtivé líčko malé holky,která si nasadila brýle,aby vypadala dospěleji.A v tom se ozval ohlušující hvizd.Zamávala šátkem.
"Ahój!Kovboji,ahój!"
"Ahój!Rusalko,ahój!"
Řítil se dolů k ní,v rozepnuté kazajce září bronz,vlasy má rozcuchané,v ruce třímá neforemný balík.Doběhl a plácl sebou do trávy.
"Hergot,to jsem rád,že jsem to stih."
Párkrát zchváceně vydechl.Do vůně květin to slabě zavanulo chlévem a mlékem.V širokém prostoru luk to nebylo nepříjemné.
"Jak já měl strach,že mi zdrhnete.Bráška má čtyřictku,musel jsem vzít za mámu dojení,to víte,krávy čekat nemůžou."
Vůbec nepostřehl osten.
"Ani jsem nevečeřel,jen jsem popad koláče.Nechcete taky?"
Rozbalil nádherné štramfály borůvkového koláče,tenké,sypané drobenkou a cukrem,se zlatým okrajem.Už na pohled byly lákavé a dívka chňapla do každé ruky jeden.
"Úplná báseň,"řekla plnou pusou,"bezva."
"Jo,máma peče senzačně."
Svět je plný záhad,zmínka o mámě připadá Dorce přirozená,to jen u Boby se jí každé odvolání na matku k smrti protiví.Koláče jsou báječné,dívka má fialové vousy,cukr na nose,ve tváři výraz rajské blaženosti.Chlapec napůl leží,uklidňuje dech.Marně.
"Já vám to zbaštím,vemte si taky."
Přesune k němu řezy papíru,ale hoch jen zavrtí hlavou,přisedne si k ní,přitáhne její ruku a pak si ukousne na místě,kde se v těstě a v borůvkách rýsuje stopa zubů.Zřejmě mu to působí zvláštní potěšení a Dorka mu je shovívavě dopřeje,až se přistihne při pocitu,že je koláč mnohem lepší tam,kde ho ukously mužské tesáky,chuť je dokonce trochu vzrušující.Dojedli společně večeři a opět se od sebe vzdálili,vetřelo se mezi ně rozpačité ticho.Vzal papír,zmuchlal jej do kuličky,rozšířil myší díru,cpe jej dovnitř,přihrne jej zemí,otřepe si ruce,otře je o kalhoty.
"Nepůjdem se projít?"
"Prosím vás,ne,já se dost nalítám s krávama."
Zrudl pod jejím upřeným pohledem.
"No fakt,neumíte si představit,jak mě bolej nohy,chodidla mě pálej přímo k zešílení."
"Tak si je vykoupejte."
Urazil se a vyjel na ni.
"myslíte,že přijdu na rande špinavej?"
"Ale ne,vždyť vidím,jak jste se vyšvih."
Hozna si teprve teď všiml,že se dívka převlékla,je čisťounká,modrý svetr jí náramně sluší,světlé vlasy má kolem hlavy načechrané jako zář.
"Nezlobte se,já vážně neměl čas."
"Co bych se zlobila,mě je to šumafu.Ale studená voda by vám pomohla,vážně.To chce večer vyšplouchat nohy a dát je nahoru,nejlíp opřít o zeď."
"O zeď?"
"Teda o stěnu,fakt."
Dívka si lehne na znak a zvedne nohy do svíčky.Paty má jak růžová jablíčka,prsty jak zrnka vína,kotníky jako čistokrevná kobylka.Komár byl stejně okouzlen,přisál se k líbezné pleti,komár si to může dovolit.Zaplatil to životem,štítivě ho odhodila.
"Máte tam ještě jednoho,trochu vejš.Já bych ho zabil,ale vy byste si mohla myslet,že je to záminka."
Sedla si,zkřížila nohy,zasvítila na něho brýlemi.
"Vy jste přece blbec,"řekla přátelsky a vstoupila do potoka,"přímo výstavní exemplář.Voda je báječně teplá."
Ostýchavě se usmál.Po jeho převaze nebylo ani stopy.Poslušně si sedl vedle ní na břeh a snažil se co nejvíc zkalit vodu.Jeho pětačtyřictky výstavní nebyli.Bylo to neobvyklé rande,ale mělo něco do sebe.Seděli vedle sebe,máchali si nohy a zabíjeli komáry.Těch bylo!Honza se z galantnosti staral spíš o její komáry než o svoje.Moc jich nezabil,jeho zásahy neměly průraznost.Dorka plácala energičtěji,čekal,kdy ho rovnou shodí do vody.Ale bylo mu nádherně.Pleskla ho po šíji a prodlela tam dlaní,z její ruky proudilo krásné mrazení.
"To by stačilo.A teď vám budu dělat zeď."
"Jo?A při čem?"
"Při vaší rehabilitaci."
"No to je slovo.To zrovna bouchlo."
Obvykle trávil schůzky jinak,ale nikdy se necítil tak volně.A jaktěživ se nesešel s tak trhlou holkou.Ležel naznak v trávě a opíral se patami o teplá dívčí záda.Zdálo se mu,že jí musí být studený dotyk nepříjemný,ale neuhnula,stála v posledních červáncích a vlasy jí pomaloučku bledly,pohasínaly.Kdyby jí mohl nahlédnout do obličeje,poznal by,že se zahleděla do dálky,a mlčel by.Domnívá se však,že jí musí nějak zabavit,nemůže tu přece ležet jako brouk nohama vzhůru,studit jí na lopatkách a nevymáčknout ze sebe ani slovo.Dívka má pocit,že se pod ní země pohnula a ujíždí,chápe,že by se měla zastavit,že se musí zastavit a vzpamatovat se,najít opět pevnou půdu pod nohama,jenže ztráta starých jistot je nádherná,posun do neznáma ji okouzluje,kolem úst jí hraje opilý úsměv.Odněkud z dálky doléhají slova,tak cizí a tak zábavná.
"to si nemyslete,že je to jednoduché,s každou mašinou se to musí umět,ve všem je nějaký fígl,když jste levá,vydojíte až na krev,a když ji jednou zradíte,zkuste se k ní pak přiblížit.Krávy jsou citlivé,to byste nevěřila."
Dívčí úsměv se prohloubí.
"Ale věřila."
"Ona taky každá kráva není stejná."
Do vody padají červánky,přeběhne vodoměrka,zvedá se slabý vítr,zabručí probuzený letní chroust,na zádech studí nohy cizího kluka a jejich chladný dotyk zažehuje teplo.Je to nesmyslné a směšné.Dorka rozpřáhne paže,rozesměje se,celým tělem jí proběhne záchvěv.
"Vy jste divná,"řekne chlapec a sám se podiví svému hlasu,"taková-taková čerstvá jako po ránu tráva."
Tón jí zasáhl.Pomalu se spouští na břeh,namlouvá si,že ji ztahuje dolů jen zemská přitažlivost.Nebrání se jí.Chlapec se naopak zvedl,sedí teď oba proti sobě a svět kolem nich šedne,usíná.
"Jenže rosa je studená a vy hřejete.Záda máte jako kamínka."
Proti nebi se chvěje osika.Zurčící potok zmlká v tůni.Z olše spadla loňská větévka,šištičky se točí na hladině.
"A proč vy vlastně pasete krávy?"
"Aby byly zdravé,kráva potřebuje vzduch a taky tráva by tu přišla nazmar,tyhle louky se nedají požnout."
"Ale proč je pasete zrovna vy?"
"Zrovna já?"
Zamračil se.
"Kvůli esenbákům přece."
"Kvůli esenbákům?"
"Přesně tak.Já totiž trochu zvrhnul traktor."
"A trochu jste nasával,co?"
"Ani ne.Akorát jsme se vsadili.To měla naše Božka svatbu,to je mladší sestra.Teda vsadili jsme se,kdo vypije flašku vodky na ex."
"A vy jste vyhrál,jo?"
Její tvář zpřísněla.Vláčné tělo se narovnalo a zpevnělo,je teď samá kost.A ten pohled za brýlemi!Honza se radši soustředil na své bosé nohy.
"No,to teda jo.To jsem teda vyhrál."
Stále silněji ho ovládá pocit křivdy a nespravedlnosti.
"Jestli by vás to nenaštvalo,já ležel přes půl roku v nemocnici,zkusil jsem jako pes,a oni mi ještě vemou řidičák."
V dívčích očích se nezračí za mák soucitu.
"Zavřít vás měli!Co kdybyste někoho zabil?Nebo zmrzačil?Jak byste s tím žil dál,člověče?Takovýhle vejtahy přímo zbožňuju.Kvůli esenbákům,no ne.Chudáček ukřivděnej.To byste s tím moh žít?No moh?A ještě kolem vás lítala celá nemocnice,že jo?Lítala,co?"
Čím víc se dívka rozhořčuje,tím okouzleněji se na ní upírá chlapcův zrak.Ten nešťastník se tváří tak blaženě,jakoby mu někdo drbal záda v teplé lázni.
"Já to věděl,"řekne tiše a vroucně,"já to tušil,že musíš někde na světě bejt,mně bylo jasný,že tě jednou musím najít."
Oči mu září,rty se chvějí,zasvítí vlhké zuby.Dívka si sundá brýle,a protože se ničeho nedočká,povzbudí ho.
"Mě totiž brýle strašně vadí při líbání."
Zmátla ho,dosud si netroufá,blíží se k ní opatrně,bojí se lsti,ale když už má její pootevřená ústa na dosah,rozběsní se na lukách rachot motorek.Kluci si dali terénní závod.Dívka sebou trhla,odtáhla se,ozvěna znásobuje burácení,stroje řvou kousek od nich,ale Honza si nedá vzít svou příležitost.Motorky odehřmí,znovu se vrátí,ale první polibek dosud trvá,komáři mohou klidně hodovat na šíjích,decibely stoupají,milenci se vpili jeden do druhého,našli své vlastní ticho,své vlastní světlo ve tmě pod víčky.Odtrhli se od sebe.Trochu udušení,trochu zmámení,dívka navíc maličko zahanbená.Honem si nasazuje brýle,ale chlapec jí to nedovolí,zabaví je a strčí do kapsy.Usmívá se.A pomalu,něžně ochutnává řasy,víčka,obočí,čelo,vlasy,důlek na bradě a pak se vrhne na ústa.Dorka se poddá závrati,je to nádherný sešup jiskřivou bělostí,kudy dosud nikdy nikdo neprojel,ale rozum zvedne varovný prst.Násilím,s vypětím vší vůle otevře oči,odstrčí mužské ruce.
"Musím už jít."
Honza neodporuje.Sám má dojem,že by to pro dnešek stačilo.Mlčky jí vrátí brýle.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Doubravka."
"Fakt?"
"Děsný,co?"
"Ani ne,jen mi to připomíná dějepis."
"Ona je máma učitelka."
"No proto,to by normální člověk jaktěživ-nezlob se,ale učitelky já odmalička nesnáším,to tě teda lituju..."
Zabrzdí.Její úsměv se mu nelíbí.
"Nejsi ty nakonec taky učitelka?"vydechne nešťastně.
"Ne,neboj.Já jsem psycholožka."
"Co?"
"Promovaná psycholožka."
To je tedy gól,pomyslí si Honza,nestačí Doubravka,ještě navíc promovaná psycholožka.To bych moc rád věděl,Co to obnáší.
"To je něco přes cvoky,ne?"
"Jo,tak něco."
Vytáhne se na špičky a políbí ho.A hned se mu vyvlékne z náruče.
"Ukaž,jak hvízdáš!"
"Takhle,na prsty."
Hvizd se nese po ztichlých lukách.Spadla hvězda,v hnízdě procitl pták.Honza trpělivě předvádí,jak vložit prsty do úst,jak vyfouknout vzduch,ale Doubravka vydává jen ubohé pazvuky.
"Nesměj se při tom.To musíš vážně."
Dívka vyprskne.A na usmířenou ho líbne na ucho.
"Radši už pojď."
Prohvízdali se až k chatě.Tam ztichli.Rozsvícené okno je dokořán a do noci vniká nesrozumitelné žbrblání.
"Co je to?"vyděsí se Honza.
"Cvok,"odpoví Doubravka v prvním popudu,"já ho tu hlídám,vzala jsem si takovou brigádu."
"Hergot!To musí bejt ještě větší fuška,než hlídat krávy."
Doubravka se znenadání dětsky zasměje.Zní to rolničkami.A ztratí se v domě.Honza prodlí chvíli u plotu,z otevřené okna se dál line nesrozumitelný šum.Připadá mu,že se dívka rozplynula.Doubravka se zastavila v kuchyni,nabrala do sběračky zteplalou vodu a žádostivě pije.Pohlédne do zrcadla,aby poznala svou novou podobu.Nezměnila se,je stejná,jen o něco bledší,rozcuchaná,rudé rty nateklé,v koutku úst stín po borůvkách a zuby fialové.Na líčku i na čele komáří pupence,dvě červené skvrnky na krku má na svědomí Honza.Ten to schytá.Neschytá,už se s ním nikdy neuvidím.Doma by se zbláznili,to by bylo rodeo.A opět ji přepadl smích,přišlo jí komické,že si ani nevzpomněla na Bobu.Ale byl tady,shora se neslo jeho vytrvalé šprtání,potřeboval ji,bylo mu těžko.Stoupala po dřevěných schodech s omluvným úsměvem,poskvrněnou šíji vztyčenou.Ze všeho nejdřív jí padla do očí válenda,zabírala většinu místnosti,kanafas přikrývek se opakuje i na závěsech,všude samá červená kostička.Odporné.
"Tak co?"zeptala se mateřsky,"už to znáš?Je tě slyšet až ven."
Zvedl hlavu.Uvědomila si,že ji sotva vnímá.
"Když já si vůbec nic nepamatuju,Dorka."
"Zapomínání je přirozená fyziologická obrana organismu,"pronesla moudře.
Bůhvíproč ho zatoužila pozlobit,vyburcovat ho k nějakému činu.
"Ještě ty mě štvi,"řekl unaveně.
Protáhl se.Zívl.
"Kdes byla tak dlouho?"
"Na rande."
Zahleděl se znovu do skript,její slova jím nepohnula.Byl to sen,namlouvala si Doubravka,představa.Zmizel a všecko bude jako dřív,teď vyzkouším Bobu žloutenky a pak si vedle něho lehnu do červených kostiček.Bude mi fňukat na rameně a já ho budu hladit po vlasech.Jako vždycky.Vždyť se dohromady nic nestalo,nakonec se přece jen dokázala včas zastavit,i když bylo nádherné ztratit půdu pod nohama a ujíždět,ujíždět.Už tady nemohla spát,to věděla určitě.Sbalila polštář a pokrývku,kostičkované prostěradlo.
"A s kým bys tu vůbec mohla jít na rande?"
Opět zívl.
"S kovbojem."
Nuceně se usmál.
"Ty tvoje kydy,Dorka,přicházej zbytečně nazmar,měla bys je prodávat.Já se ti divím,že máš v každou denní i noční dobu náladu na fóry.Co to děláš?"
"Beru si věci.Tady budou kvílet celou noc komáři."
Opravdu,strop je jich plný,rozsvícená lampa přilákala kdejakou havěť.Doubravka se u dveří zastavila.Povznesená nálada se vytratila,kuráž ji opustila.Vystřízlivěla.Čekala na slovo,jež by dokázalo uvést všechno do původního stavu.
"Tak spi dole,jenže kdy mě vyzkoušíš ty žloutenky?"
Neodpověděla,vystřelila ven,dveře za ní zabouchly,pantoflíčky klapají po dřevěných schodech.Ještě jednou se zastaví,Boba nahoře otevřel.
"Dorka!No co ty žloutenky?"
Mlčky seskočila a zavřela se dole v pokojíčku.
"Co tě kouslo?Prosím tě?"
Boba zakroutil hlavou nad ženským rozmarem,ale dolů se mu nechtělo.Nalil si z plechovky džus a drmolil dál.Doubravka se dole dusila.Pokojíček se změnil v past.Byla chycená,navždycky.Rozrazila okno do tmy.Strašně se jí chtělo vyskočit ven.Daleko v lukách vrže chřástal.Strčila prsty do pusy a pokusila se zapískat o pomoc.Ale místo hvizdu se ozval jen povzdech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.