Léto s kovbojem 17

28. července 2007 v 19:18 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Hradba trojího nikdy nebyla nedobytná,už prababička v ní náznakem otázky způsobila trhlinu.Honza i Doubravka však mají daleko k Pyramovi a Thisbě,kteří na sebe dýchali skulinkou ve zdi a nikterak netouží uchovat první horoucnost své lásky vlastní smrtí jako Romeo a Julie.Raději riskují zevšednění citů,než by se vzdali života,pokoušejí se jako mnoho lidí před nimi a mnoho po nich zachránit věčnost své lásky svatbou.A zřejmě kdekdo věří,že se jim to poštěstí,auta přivezla hosty ze všech koutů,stoly musily být vyneseny na dvůr,na hostinu padla menší vinice a várka z pivovaru,bylo zavražděno bezpočet holoubat,kuřat,kachen i hus,svůj mladý život obětovalo prase,které ještě mohlo další metrák přibrat,koláčů bylo nepočítaně,dorty světlé i tmavé,s máslovým krémem i se šlehačkou.Přecpané děti seděly s vypoulenýma očima,ohlušeny hudbou z magnetofonu,občas některé vstalo,zakoplo o kabel a šouralo se do domečku,jehož se zatím vědeckotechnická revoluce nedotkla.Doubravčina babička došla ke klamným závěrům,že zdejší děti jsou sice hodné,ale poněkud přituplé.Ještě nedávno učila matematiku a snažila se teď pomocí rovnic a trojčlenek určit správný stupeň vzájemného příbuzenství dětí i dospělých,neustálé přípitky jí to mařily.Jinak se cítila výborně,konečně našla pádný důvod proti své dietě (nemůže přece ty pohostinné venkovany urazit) a vychutnávala dlouho odpírané požitky.Prababička ji sledovala ironickým pohledem a občas jí tiše připomněla,aby si utřela šlehačku na špičce nosu nebo na brýlích.Sama delikátně uždibovala holoubátko na žampiónech a oddávala se zlomyslné radosti,že tu hned našla ctitele a trumfla zakyslou dceru.Děda se od ní nehnul na krok,nemohl tušit,že je ta drobná,živá paninka o pár let starší než on,vzdáleně připomínala Doubravku.
"Holoubě já nerad,"vyjadřoval prababičce oklikou své sympatie,"má kosti jako ryba,já nejraději pěkný kus hovězího,a z hub já nejradši hříbky,ty rostou z lesní půdy a ne z kravinců..."

Zarazil se,odkašlal si,ale paní učitelka s krásně načesanou hlavičkou,se safiánovou pletí si pochutnávala,jakoby se nechumelilo.A vskutku se nechumelilo,slavnostní tabuli zahřívalo klidné,už podzimní sluníčko,krásně vypečený koblížek.
"Ale ani takový žampión není k zahození,"pokračoval děda ve svém namlouvání,"až zas přijdete,udělám vám nějakou specialitku podle Žofky,tak já totiž říkám Sofii Lorrainový,třeba její špagety s kuřecíma jatýrkama-tak teda na zdraví!"
Sklenky cinkly,babička se ošila,Doubravčina matka zaznamenala s obavami růžičky na babiččiných lících.
"Ta má tlak nejmíň dvě stě,"přišeptla manželovi.
"Copak ta je nezničitelná."
Nelogičnost jeho odpovědi bylo možno přičíst rovněž na vrub alkoholu.Paní učitelka stáhla rty do přímky.A trhla sebou.Mimovolně se dotkla nohou psa,který usnul pod stolem s kostí v hubě a při vyrušení zavrčel.Odtáhla nohy do bezpečí a pokusila se připodobnit svůj obličej všeobecné náladě.Ale nedokázala potlačit úzkost,mužova široká záda se vzdalovala jako jediný záchranný člun.Zatoužila se k nim přitisknout a cítila se zaskočena nenadálou potřebou opory,octla se s rozveselenými pijáky a jedlíky na vzduté vlně,pod sebou propastnou hloubku krajiny.Ve věčné honičce mezi školou a domácností,rozmíškami s matkou,s babičkou i s manželem,v neustálých povinnostech ze dne na den pozapomněla na budoucnost jediné dcery.Dala se ukolébat Doubravčinou poddajností,přičítala svým pedagogickým schopnostem,že dítě prochází školami bez problémů,trpěla i její podivné přátelství s Bobou,instinktivně se jí příčilo,ale domnívala se,že se s trochou snahy dá vylepšit z trojky na jedničku.Zafoukal chladný vítr,trochu se schoulila.Vy jste mi učitelky,vysmíval se jim doma muž,prababička učila,jak jsou všichni v naší republice demokraticky rovni,po válce jste se div nerozplynuly nad dělnickou třídou,vykládáte o sbližování města s venkovem,a jen to holka zkusí v praxi,můžete se zfamfrnět.Zfamfrnět,vzdychaly nad ním babiny,už mluvíš pomalu jako on.Jsou pěkně pokrytecké,teď se tady vybavují,smějí se,starost je rychle přešla.Jakési děvčátko jí přehodilo šál přes ramena.
"Děkuju."
Usmálo se a ohlédlo se po dveřích.Vycházely z nich obě Honzovy maminky,celé říčné,náruč plnou pochoutek.Děvče jim běželo na pomoc.Jen lehounký dotyk šálu hřál na šíji.A tu paní učitelku přímo proklálo poznání,že svou převahu nad školními dětmi přenesla i na dospělé.Cítila se povznesena nad ostatní jen proto,že bezpečně ovládla spisovný jazyk a pravidla slušného chování.Dosud se jí nikdo nezdál dost dobrý pro Doubravku,a teď si prvně uvědomila,že její dobře vychovaná dcera nemusí připadat dost dobrá těmto lidem.V obavách pohlédla na místo,kde měli sedět novomanželé,zbyla po nich jen kytice bílých karafiátů,tenké stonky umdlévaly pod těžkými květy.Byly studené jako sněhové koule.Muž se nevracel,znovu ji přepadla úzkost,nedokázala se sblížit s novou rodinou,plula s nimi na jedné lodi a připadalo jí,že všichni jsou klidní a lhostejný,jen ona sama se znepokojuje nad cílem cesty.
"Neťuknem si?"Děda si sedl na uprázdněnou židli."Nechcete se taky podívat,jak budou u mě mladí bydlet?Není to nic moc,ale zas lepší než tamhle panelák."
Dole u silnice vyčnívaly z hnědi zorané země bělavé zuby několika nových domů.
"To určitě."
Mimovolně se jí vloudil do hlasu podrážděný tón.Děda si ho všiml.
"Jen si nedělejte starost,paní učitelko,k autobusu to je co by dup a za Honzu dám ruku do ohně,akorát že měl ten prů...teda průšvih,to jo,ale v maléru se pozná charakter,v maléru se nejlíp projeví,co v člověku doopravdy vězí."
"To je možné.Ale proč odešli?"
"Mladí?A kdopak ví.Ti mají svoje spády."
A měli.Seděli na půdě.Honza na trámu,Doubravka na staré truhle.Bylo jí líto pomačkat dlouhou sukni,přehrnula si ji přes hlavu.Závoj se jí svezl do čela.Svatba je od sebe jaksi oddálila.Vytrucovali si ji a teď si s novou skutečností nevěděli rady.
"S dědou se dá vyjít,"řekl Honza.
"Já vím."
Ale pomyslila si,že se dost navycházela s babinami a s mámou a s tátou a že už se jí věru nechce s nikým vycházet.
"Do Varů to máš půlhodinku autobusem,v Praze bys taky jezdila tramvají."
"Jo."
Setřásla stéblo slámy.Otevřeným oknem se lil narůžovělý proud světla.
"Pamatuješ se,cos mi tu slíbil?Že nebudu nikdy nešťastná."
"A jsi?"
"A že nebudu nikdy stará."
"A jsi?"
Vztáhla k němu dlaň.Vyšel jí vstříc,dotkli se jen konečky prstů.
"Je ti něco,Doubravko?"
"Je to hrůza,taková svatba.Podruhé se už nevdávám."
"Ale stříbrnou si hodíme,ne?"
Pokrčila rameny.Něžný obličej tál v krajkách.Sáhl po něm.Cítil obroučky brýlí a teplý dech.Vyprostila se.Ve sklech se odrazila růžová oblaka.
"Honzo,sežrali jsme i holuby?"
Zvedl ji a postavil ji u podstřešního okýnka.Otvíralo se za humna do krajiny.Doléhala sem ze dvora hudba a hlasy.Na okapové rouře bublal perlově šedý holub před skořicovou holubičkou.
"Aspoň něco zůstalo živýho,"řekla Doubravka,"nevíš,proč se u nás všechno oslavuje obžerstvím?"
"Neandrtálské mravy."
Ušklíbl se.Byla by přivítala špetku neandrtálské něhy,měla lehkou špičku.Ale Honza nepříjemně střízlivý.I při prvním přípitku jen symbolicky smočil rty.Znepokojilo ji to,ale nezeptala.Zadívali se do luk.Krajina už skoro ztratila zeleň,louky rezivěly a přecházely v hnědá oraniště,vysoký javor zezlátl,lípa zhnědla,keře svítily červení.Uprostřed jejich pastviny stálo nové,nebesky modré auto,obklopené stádem.Do oken se odráželo nízké slunce.Zpola je zacláněla kráva,zdálo se,že nahlíží dovnitř,ale ve skutečnosti olizovala sklo.
"Je to Cecilka?Hledá tě,ne?"
Zamračil se.
"Udělal nakonec tu státnici?"
Doubravka se usmála.Dovedla vysledovat zřetězení jeho myšlenek.
"Představ si,že jo."
"To se asi nedá naučit všechno,náš Mirek tvrdí,že se něco musí risknout.Jenže medicína je asi těžká veterina."
"Proč?Zvířat je moc a člověk jen jeden."
"Hm."
Vzduch byl průzračný.Auto bylo o něco tmavší než čisté nebe.Odloupl se z něho kousek blankytu,Jitka si pořídila šaty stejné barvy.Mirek zaháněl krávu,běžel za ní s klackem v ruce.Doubravka pohlédla ze strany na Honzu.V očích měl pobavený klid.
"Který je další brácha,Ládíček?"
"Jo."
"Trochu mladý,ale konečně,kdybych k němu dostala bourák..."
"Dovedeš být pěkně jedovatá."
"Máš to za pět,manželi.Správná odpověď zní:tebe bych bráchovi nikdy nepřenechal."
Chtěl ji obejmout,ale vystřela se mu,její krajky se mu zadrhly o kůži na prstech.
"Kruci,Doubravko!"
Zvířila sukněmi prach,kýchl a dohonil ji až na žebříku.Chytil ji zespoda za kotníky.
"Spadneš."
"Jestli mě nepustíš,tak určitě."
Povolil stisk.Otočila se na žebříku a sedla si na příčku.Málem se zadusil v krajkách.
"Připadáš mi v tý chumelenici jako cizí ženská.Ani nevím,jak s tebou mám mluvit."
"Jako dřív.Normálně."
Položil jí hlavu do klína.V spoustě látky bylo cítit voňavku a prach.Lekl se,že mu Doubravka unikla a zanechala mu v rukou jen hromádku studených šatů.
"Stejně bych se tě chtěla na něco zeptat."
"Jestli tě mám rád?"
"To přece vím,"řekla netrpělivě,"něco jinýho."
Vzhlédl k ní.Posunula se po žebříku níž.Odhrnula závoj z čela.
"Proč sis ani nepřipil?"
Ztuhl.Pod kůží mu vyvstaly čelisti.Ale očima neuhnul.
"Zařek jsem se."
"Kvůli havárce?"
Pokrčil rameny.Nedovedl jí vysvětlit,co se v něm dnes zlomilo.Sám to nevěděl.Nestalo se dohromady nic,jen krátce před odjezdem na národní výbor ho matka zavolala stranou.Jeho dolní a skutečný táta příliš holdoval prvnímu občerstvení,pozapomněl na pár let,kdy tu nebyl doma,a natáhl se na ustlanou postel.Přehlédl,že jsou tam rozloženy z nedostatku místa mísy s předkrmy a dolní mamina se tak smála,že s ním nedokázala pohnout.Aspoň ho odneseme do komory,starala se matka,kdyby ho tu načapal Michal,bude ostudy až na půdu.U nás snad neexistuje svatba bez průšvihu.Starostlivý šepot a bublavý smích se mísil s chrápáním,chytil otce pod rameny,uhnul jeho dechu,ženy se podělily o nohy,dolní mamina v sobě měla nevyčerpatelnou záplavu smíchu.Záviděl jí,když složil vzpírající se břemeno,měl dojem,že zestárl,že nikdy nebyl dítě a nikdy neměl tátu.K cizímu člověku,pomazanému salátem a majonézou,pocítil smutnou útrpnost,nepřipadal mu komický,jen hrozně ubohý.
"To ty asi nemůžeš pochopit,Doubravko,"řekl chraptivě.
"Jsem tvoje žena."
"Stejně.Totiž- -nechci,aby mě moje děti viděly - - -"
Odmlčel se.Uvolňovala svými prsty jeho tvář.Tvrdé hrany se pod jejím laskáním rozplývaly.
"Nevěděla jsem,že máš děti,"řekla lehce.
"Budu mít,ne?Nebudem?"
Vyzývavě se usmívala.Položil jí ruku na život.Ale ani svatební hostina nedokázala vyplnit proláklinu.
"Myslel jsem..."
Zlomyslně sledovala,jak se proti své vůli zalévá červení.Přitiskla líčko k jeho škrablavému obličeji.
"My holky se taky vyznáme,nechtěla jsem,aby sis mě vzal z musu."
Její výraz se mu nelíbil.Prozrazoval příliš mnoho samostatnosti.Teď její pohled nevydržel.Znovu jí položil hlavu do klína.Začala pod krajkami hnout,její vlastní vůně se zvolna prosazovala,bál se stisknout duhovou rybku,aby z ní nesetřel světlo.
"Měl jsem strach,že by sis mě jinak nevzala."
"A proč?"
"Řekla jsi,vždyť je živej,u vás,pamatuješ?Já bych řek,že jsi ohromná,krásná,nejlepší na světě,jediná,a ty si řekneš,živej,on j živej.Doubravko,holka,živej může bejt i vůl."
"Nemůže,ti jdou přece v útlém věku na jatka."
Zasmála se a unikla mu.Vyhoupla se na střechu.Vyšplhal se za ní.Udeřilo je světlo a hukot vlasů.Na hromosvodu se zachytil pavouček vzduchoplavec,vlákno vlálo proti obzoru.Poryv větru je uchopil a vrhl do prostoru.A skoro zároveň svlékl břízu,tenkými prstíky si rozechvěle přidržovala poslední žluté hadříky.
"Doubravko,slíbilas mi,že léto neskončí."
Vítr je rozdělil závojem,strhla si ho i s pramínkem vlasů.Dole táhle a žalostně zabučela kráva.Její výčitka se vřízla do hudby.Na střeše nic neslyšeli,nic neviděli.Stáli na hřebeni v těsném objetí,nad nimi kroužila holubí křídla.Svatebčané ustrnuli uprostřed pohybu,jeden se sklenkou u rtů,druhý s husím stehnem v ruce,třetí se zubem v koláči,čtvrtý sousto na vidličce.A všichni oči navrch hlavy.
"Vždyť oni spadnou,"zakvílela babička.
Prababička se moudře,tesklivě usmála.
"Ať spadnou,ale aspoň chvíli poletí."
K zemi se zvolna snášel bílý závoj.A perlově šedé holubí peříčko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.