Léto s kovbojem 16

27. července 2007 v 20:32 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Doubravka sedí na pohovce,kolena u brady,pantoflíčky na zemi,bosé nohy halí do vlastnoručně uháčkované sukně,přes ramena má šál.Zimomřivě se choulí,v ruce drží brýle a přimhouřenýma očima sleduje modravý obdélník obrazovky,víc už v šerém pokoji nerozezná.Ale ví,že se maminka vrtí na židli a občas strčí do otce,protože buď chrápe,nebo mu padá hlava na stranu,že babička soustředěně sleduje program a v pravidelných intervalech sáhne po sušence a žmoulá ji,prababička okázale mlsá čokoládové bonbóny,protože si to při své linii může dovolit.Doubravka zná dopředu každé slovo,které tu padne,i každou repliku,halí se do svého šátku a vychutnává bezpečí domova.Je to divné bezpečí,trochu tísnivé,bezpečí myšky v díře,rybky v akváriu.Všichni ji tu mají rádi,je obklopena jejich zbožňováním a připadá si jako vosa v sirupu,jako mravenec zalitý medem.Nasadí si brýle,obrazovka se zalidní orchestrem,kamera zabírá detail houslisty,ten člověk je stejný vězeň jako já.Lekla se své vlastní myšlenky,obejme pohledem všechny čtyři diváky,usměje se i na spícího otce,ale strašně touží otevřít okno a vyskočit ven do tmy,do lijáku.V tom se naléhavě ozve zvonek.Otec sebou trhl.
"Kdo je vrah?"
"Detektivka běží na prvním programu,"usadila ho znechuceně matka.

"A proč pouštíte tohle fidlání?"
"Stejně usneš,"ozvala se prababička.
Z předsíně zalehly do koncertu vzrušené hlasy,rodina otočí hlavy ke dveřím,otec zvědavě,matka přísně,babičky dotčeně.A do šera,do ztlumené hudby,do teskné vůně levandule a starých knih vtrhne vítr a déšť,benzín a růže a navíc nepatrný,sotva postřehnutelný pach stáda.
"Přišel jsem o ruku,"vyhrkl Honza a odstrčil Doubravku,neboť se mu pokoušela zacpat pusu,"říct o ruku,Doubravce."
"Počkej po televizi,"řekla klidně babička.
"Jen se posaď,Bobo,"dodala prababička přívětivě.
Co je to za šaškárnu,zarazil se mladý muž a poněkud se stáhl,v modravém příšeří se rýsovaly voskové figuríny.
"To není Boba,babi,to je spíš Honza,"cinkl do hudby Doubravčin hlásek.Voskové figuríny se pohnuly.Jedna z nich vstala a otočila vypínačem.Světlo odhalilo lesklý plášť,po němž crčela voda na koberec,zmáčené vlasy,neurovnanou kytici růží.V mokrém obličeji zasvítili tesáky,vetřelec bez rozpaků vykročil z louže a nasypal každé z žen něco z růží do klína,jednu červenou (samý trn a samá kapka) strčil Doubravce.Dívka se zhluboka nadechla vůně.Ucítila,jak se do ní vlévá síla a odhodlanost,ztvrdla na křemínek.Jen zajiskřit.Babička zúžila oči,štítivě smetla květy na zem,zvedla se a namířila na mladíka prst jako revolver.
"Plejboj!"
"Kovboj,babi."
"Správně se vyslovuje kauboj,"opravila ji prababička.
"Nejsem tak sklerotická,abych nepoznala rozdíl mezi kaubojem a plejbojem,"řekla prababička zle,"co dělá ta rezavá dáma,pane?"
Honza se vyjevil.Učitelské pohledy ho zmátly.Ale nedal se.
"Jaká rezavá dáma?Nic takového neznám."
"Neznáte?Ani mne jste nikdy nespatřil,že?"
"To teda ne,čestné slovo."
"Ono si to troufá dát čestné slovo,"usadila ho babička s hlubokým pohrdáním,"ještě to bude lhát!Vždyť vy jste se pokoušel navázat známost dokonce i se mnou!"
Prababiččinu tvář zjasnil prchavý úsměv.Přejela obstarožní dceru znevažujícím pohledem.Před tebou by utekl i před dvaceti lety,pomyslila si se zadostiučiněním.
"S vámi?"vykoktal Honza.
Zrcadlil se ve čtverých brýlích jako v bludišti.
"Známost?Proč,proboha?Já vás jaktěživ neviděl."
"Takže vy jste mi neříkal:To je hic?"
Slovo bylo babičce tak protivné,že je jen vydechla staženými rty a otřela si je kapesníkem.
"Jo v kosmeťáku!Vy jste ty dvě..."
Včas zadržel výraz báby a na jiný nemohl připadnout,stejně jako tenkrát mu vyvstal na čele pot.Naštěstí měl na sobě tolik dešťových kapek,že to nikdo nemohl postřehnout.
"No jo,v kosmeťáku,"hlaholil přátelsky,"ale to byla přece doktorka!Hrozně hodná,dal jsem si u ní vygumovat tetování."
Jeho bezelstná řeč zapůsobila jako tsunami,nastal okamžik odlivu a mrtvého ticha-a pak strašlivá vlna zalila pokoj.
"Tetování?"vzkřikla Doubravčina matka,"řekl jste tetování?A ve vězení jste náhodou nebyl?"
Přiskočil až k ní,aby ji uklidnil.
"Ne,to na mou duši ne.Já to dostal podmínečně."
Paní učitelka se zvrátila dozadu.Opustilo ji vědomí.
"Ale jen skrz traktor,"zvolal Honza zoufale."
"Skrz traktor,"zopakovala babička zdrceně nepřístupnou vazbu a obrátila oči v sloup.
"Skrz traktor,"pípla prababička pobaveně,"skrz traktor."
A zrak jí obestřela blanka.Otec s úžasem pohlédl na ženy a na mladíka,který je dovedl zbavit slov.Do pohledu se mu vkradl obdiv.
"Normální hysterie,"usmála se nenuceně Doubravka,mávla svou rudou růží a občerstvila zdrcené učitelky dešťovými kapkami.A položila ruku na vetřelcův mokrý plášť s takovou samozřejmou důvěrností,že otce pronikla žárlivost.
"To snad nemyslíš vážně,Dorinko."V jeho hlase zněl údiv a naléhavé přání.Ale na dně se třepetalo přiznání bezmoci.
"Pochopitelně to nemyslí vážně."
To maminka škrtla Honzu z jejího života jako pravopisnou chybu.Ortel byl bez odvolání.
"Vždycky to přece byla taková rozumná holčička,"řekla babička užasle a marně se snažila dohlédnout ztracené Dorčiny podoby zastříkanými skly.Sňala je,očistila,nasadila-místo hodné holčičky proti ní stálo naježené,neovladatelné stvoření.
"Ano,taková moudrá,pilná holčička,"přisadila si prababička a sama nevěděla,že se jí do hlasu vloudila ironie a závist.Dívala se,jak se Doubravka tiskne k mokré růži,z níž jí stéká na nárt bosé nohy kapka za kapkou,ale viděla splašenou kobylku,která se utrhla a letí cestou necestou,hřívu ve větru.Její staré srdce naplnil smutek,že se už sama nikdy nedokáže splašit,a zároveň strach o nerozumné dítě.
"Taková moudrá,pilná holčička,"opakovala po způsobu starých lidí,"taková vždycky rozumná."
"Jo,"řekla tvrdě Doubravka a každé slovo zasekla do vlákna,které ji poutalo k rodině,"taková hodná,přičinlivá,brejlatá holčička,taková pilná housenka,která poslušně sežere,co jí paní učitelky nachystají,a když se nacpe vědomostmi k prasknutí,zakuklí se na teplém místečku,co jí připraví tatínek a tam zůstane sedět do smrti."
"A co,Dorka?A co?"
Krutě odstrčila tátovu ruku.
"A co?Nic.Jenže ji občas zasvrbí na zádech,tam,co mají růst křídla,jenže..."
"Křídla,"přerušil ji táta mírně,"nač křídla,Dorka?Nač křídla,proboha?"
"Vždyť se řítíš do neštěstí,dítě,"pokoušela se ji zadržet maminka.
"Tak ať!Aspoň něco!"
Výbuch odhodil všechnu láskyplnou péči,která Doubravku celá léta poutala,bolestně pocítila náhlou volnost.Ze všech stran na ni táhlo,ledově foukalo.
"Třeba neštěstí,ale moje!Moje vlastní!"
A v náhlém popudu vryla prsty pod studený,mokrý límec.
"Vždyť on je živej,chápete to?Živej."
Narazila na jeho bradu otevřenými ústy,vytáhla se na špičky,nepustila svou růži,trny se zapíchly Honzovi do šíje,civěly na něho čtyři páry nepřátelských očí,raději semkl víčka.Doubravka to učinila už před ním,byli na okamžik sami,ačkoli trn zapíchnutý v zátylku nedovolil Honzovi plné soustředění na polibek.Jemně se vyprostil dívce z náručí a prohlásil s klidnou věcností.
"Takže se berem,je to jasný,že jo?"
Dívka se vzpourou vyčerpala,stáhla se na své místečko,zabalila nohy do háčkované sukně a přihlížela vřavě.Honza čelil všem,odrážel útoky přesily,v obklíčení neztratil ani na minutu kuráž.Měla mu stát po boku,ale jen voněla k růži a usmívala se ,stačil si sám.
"A kde chcete bydlet?"
"V paneláku.Nebo u dědy."
"U jakého dědy?"
"U našeho."
"Budou z toho hádky."
"Nebudou.A když,tak ho zazdíme."
Nezazdíme pomyslila si Doubravka,kdo by nám vařil.
"A co tam bude Dorka dělat?Na vesnici?"
"Tam se práce najde.V kravíně vždycky."
"V kravíně?Psycholožka?"
"Když je tam doktor,může tam být i psycholog,kráva má taky duši."
"Idealisto,"neudržela se Doubravka,"duši nemáš ani ty."
A zasmála se.Ne svým slovům,ale myšlence.Když už si konečně vydobyla volnost,má ji hned zas někomu obětovat?Neměla by si ji radši podržet?
"A co kultura,"zaútočila babička,"co kulturní vyžití?"
"Obrazovku máme větší.Nebo koupím barevnou.A pivo je u nás pořád."
"I Plzeň?"zeptal se otec.
"Někdy.A můžem zajet do divadla."
"A co vaše rodina?"
"Žije."
"A souhlasí?"
"Oni se mě taky na nic neptaj."
Byl nádherný,jak zvedl hlavu a vyčkával další útok.Doubravka se zatetelila na svém křesílku.Jedno bylo zřejmé,toho si kolem prstu neomotá,jeho svrchovanost byla na pováženou.Maminka vypálila další otázku jako prokurátor.
"Jaké máte vzdělání?"
"Střední zemědělskou,obor mechanizátor.Krávy pasu,že jsem převrh traktor.Z mladistvé nerozvážnosti.Ještě něco?"
Vyzývavě se rozkročil,strmí nad sedícími kvočnami,všechny se strachují o své jediné kuřátko.Jejich porážka vzbuzuje v Doubravce lítost,ani si neuvědomuje,že jim nepatrně fandí,podvědomě si přeje,aby ji nepustili.Tu padla poslední rána.Zasadil ji otec.
"Uvědomujete vy si vůbec,"vychutnával zvolna každé zákeřné slovo,"chápete vy vůbec,milý příteli,že budete mít tři tchyně?"
Honza se poprvé zarazil.Jeho rovnováha byla zřetelně narušena.Doubravce se stáhlo hrdlo.Do této chvíle se domnívala,že má strach z něho,bála se,že bude donucena vstát a odejít s ním.Ale to byl jen stín strachu,ve skutečnosti se bála o něho,že odejde sám,bez ní.Honza pozorně zvážil pohledem jednu učitelku po druhé,dravčíma očima pronikl trojími brýlemi.Jeho rysy byly ve středu,dosud se neohlédl na Doubravku.Neuvědomila si,že vstala.Hodil mokrými vlasy,ucítila jejich vůni.Zasmál se.
"Ale přece když jsem si poradil..."
Teď řekne s krávama,pomyslila se zděšeně,ale zabrzdil včas.
"Já už si poradím,"opravil náběh na osudnou větu a přátelsky poplácal tátu po rameni.Vyměnili spolu spiklenecký pohled.
"Vidím,že jste perspektivní kádr!S tím se nám Dorinka neztratí.Že bychom jim dali požehnání?"
Narazil na tvrdou vodu.
"Nikdy,"ohradila se matka.
"Nikdy,"zvolala zděšeně babička.
"Nikdy,"připojila se prababička,ale zabarvila svůj nesouhlas kousíčkem otazníku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.