Léto s kovbojem 15

26. července 2007 v 23:30 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Když Honza hodil Cecilce zbytek kytice na hlavu,vzduch se zachvěl.Krávy zneklidněly.Sebral se a hnal stádo domů.Cecilka se mu drží po boku,v srsti se jí zachytil fialový zvoneček.Pohřební.Honza slyší jeho tichounké,poslední vyzvánění.Každý krok mu působí muka,mysl má zastřenou.Zavadí o bodlák,je bezvětří,chmýří padá zvolna k zemi.Zralé chmýří.Louka je na suchých místech rezivá.A na kraji lesa vyrůstá mezi kameny tesklivý vřes.
"Je to možný,"řekl Honza hlasitě,"je tohle vůbec možný?"

Hned se zastyděl,zlostně koukl po kravách,které před ním natřásaly vemena,popohnal Cecilku klackem.U kravína krávy zrychlily krok,samy se hnaly do svého stání.
"Co tak brzy,Honzo?Bouřka,co?Už je zapotřebí,aby sprchlo."
"To jo,"zahučel nerudně.
Dolní máma na něho pozorně pohlédla.Připadalo jí,že nějak dospěl,a pocítila před ním ostych.
"Bolí tě nohy?"
Její účast byla upřímná,ale Honza jen neklidně hodil hlavou.V koutku úst měl trpkou vrásku.Žena se povzbudivě usmála.
"Ta tvoje Doubravka se má k světu!"
Strnul.Polekal se.
"Kdo ti co říkal?"
zrudl pomyšlením,že snad někdo ve vsi vypátral,jak se věci ve skutečnosti mají.Snad Jituš vypátrala a roznesla,jakou hrál komickou roli.Podivila se.
"Co je ti?Co by mi kdo říkal.Sama vidím,ne?Má přímo rekordní přírůstky."
"Aha,Doubravka."
Vzpomněl si,jak dívka něžně přiklekla k telátku a pohladila mu kadeřavou srst na čele.Chtělo se mu praštit hlavou o pažení.
"Bude z ní moc hezká kravička.A jak se vybarvila."
S nedůvěrou se obrátil na ženu.Ale její kulatý obličej byl bezelstný.
"Pomůžu ti,nechceš?"
Byla na svou tloušťku překvapivě mrštná.
"Povídal starej,že bys tu měl zůstat."
"Ať si počká na Mirka."
"Na co doktora?Potřebuje lidi na práci,zařídil by ti hned byt v paneláku."
"A nač?"
"Ty se nebudeš ženit?"
Pokrčil rameny.Zasmušil se.Mlčky rozděloval krmnou dávku.Nevtírala se,u vchodu si svlékla pracovní plášť.
"Pospícháš?"zeptal se nesměle.
"Nerada bych zmokla.Ale jestli chceš helfnout..."
"Potřeboval bych si něco zařídit."
"Tak se vymáčkni rovnou,ne?Co bych neudělala pro dítě!"
Bublavě se zasmála.Zatím se mu ji nepodařilo zastihnout ve špatné náladě.Měl dojem,že by se jí měl aspoň slovem odvděčit,ale nic lichotivého ho nenapadlo.
"Co táta?"
"Vždyť ho znáš.Máš kliku,že jsi po mámě."
"Ale?Že by si jí najednou fandila?"
Smazala smíchem neuvážená slova.Zrůžovělou tvář měla tak hladkou,že se po ní každé trápení svezlo,nezanechalo nejnepatrnější vryp.
"Zajdi někdy,táta si na tebe potrpí."
Přikývl a zamyšleně šel ke vsi.Bylo až neuvěřitelné,ale po tátovi nezůstala doma mezera.Nikdy se tam totiž nezdržel.Dohromady ho neznám,uvědomil si Honza a snažil se rozpomenout na dětství,byl mu příliš blízko a vybavil se jen cestu k autobusu,běží dolů k zastávce,hravě předhoní mladší sourozence,táta vystoupí,ušklíbne se,hrábne mu do vlasů.Mlčky stoupají do kopce,potkají se s ubrečenými sestrami,táta je pohrdavě mine,zapálí si cigaretu a nervózně šlukuje.No jo,řekne občas,no tak,to jsou věci,jo,jo,nebo jen nesrozumitelně zabručí,nahoře u vrátek strčí někomu do ruky odřenou tašku s uchem z provázku,když mu žádné z dětí nepřijde naproti,pověsí ji rovnou na plot a zamíří bez zastávky k hospodě.Máma ho nikdy nezadržela,ale děti zavolala domů a poslala je hned na kopřivy,hned na lupení,hned hlídat uřvance.Naučil se plížit zadem,vkradl se do výčepu,kde byl táta hovorný a přátelský,poručil mu limonádu,Honza ji nadšeně popíjel z půllitru a kouřil párátko,chlapi se mohli popukat smíchy.Později,ale ještě ve školních letech mu táta nabízel opravdové cigarety,po nichž se mu zvedal žaludek,strašlivě hořké pivo a kořalku,která pálila jak oheň,potlačoval nevolnost a dokazoval,že je mužský.Jseš mužskej a mužský držej spolu,popichoval ho táta proti mámě,ta jen nejradši každýho honí do práce,ženskejm se nesmíš dát.Usmál se,táta si to ještě čásek po rozvodu pletl a věšel tašku na plot,až ho nová žena zkřísla,vozí mu na žebřiňáčku celou basu a táta popíjí v kuchyni.Sedí mezi záclonkami,výšivkami a malovanými hrníčky jako osamělý,nemocný havran,kterému ulétlo hejno,vytáhne láhev,zapálí si,vytáhne láhev,zakašle nebo zakrákorá to své to jo,no jo,tak tak,pro maminu to musí být náramná zábava.Zhoupl se mu žaludek.Najednou ho napadlo (v dětství na to nikdy nepomyslil),že ponenáhlu spěl k tátově podobě,ohromila ho představa,že by ho Doubravka byla mohla spatřit při planém klábosení,při chlapském vychloubání,při pitomých sázkách.Polilo ho teplo,nohy mu změkly,opřel se o strom.Z lípy spadl hnědavý listen s kuličkami,sjel mu po vlasech.Zašlápl jej.Ještě včera se sem táhly včely za vůní.A to mě musí postihnout láska,zrovna když jsem úplně na dně,když nemám nic,ani ten zatracený řidičák,když žiju na záruku cizích lidí a můžu jít za každou vylomeninu do lapáku a přeražené kosti bolí k zešílení.A slečna dělá fóry.Skoro na ni zanevřel.Bylo to marné,opět ucítil její dotyk,smazaný kravským jazykem,její vtíravý hlásek,otázku po holubím peříčku.Připomněl si svou obhroublou odpověď a zrychlil krok.Nebylo vyhnutí,musil si s ní promluvit.Uskočil.Málem ho přejelo auto.Mercedes s cití značkou zatroubil fanfáru.Vedle řidiče seděla Jitka.Byla mile směšná,posunky naznačovala okruh,strkala cizinci pod nos tři prsty a podsaditý chlapík odhaloval v širokém úsměvu falešný chrup.
"Drei,drei,bitte,"snažila se Jitka,"tu,tu,furt tu,tu,tu."
Honza její rozhovor neslyšel,posunčina ho zaujala,pozapomněl na svůj spěch,auta započalo nový okruh s troubením a babky vylézaly na práh v domnění,že se splašila pojízdná Masna.A tu bourák zastaví u vchodu,který střeží Jitčina matka a vlčák Blesk,se zdviženým nosem a záplavou vlasů vystoupí Jitka,pohodí hlavou a laškovně pronese:"Baj,baj."Zamává odjíždějícímu pánovi do okénka.Honza je proti své vůli demonstrací polichocen.Dobře ví,že představení je určeno právě pro něho,a Jitčina snaha v něm probudí záchvěv lítostivé něhy,jsme na tom stejně,holka milá,a nepomůže nám ani pámbu.Kluci se pustili za vetřelcem na kolem,odněkud se vynořil Mirek na motorce,z kopce dokonce mercedes předjel a zmizel všem z očí.Jitka zůstala v póze královny,až si ji matka otočila neurvalým trhnutím čelem k sobě.Jitka mimovolně zatáhla hlavu mezi ramena,polekaně se ohlédla.Zachránilo ji to před fackou,matka si všimla,jak se hýbají záclonky,jak se babky opírají o plot a čekají na další program.
"Co se necháš vozit,"zeptala se přísně a hodně hlasitě,aby se to doneslo do všech chaloupek,"chceš snad někde přijít o život?Ty máš tolik peněz,že si můžeš koupit třeba mercedes kombi.A bílej!"
Tato slova jsou určena nejen dceři a vesnici,ale hlavně Honzovi,který se pomalu blíží se shovívavým úsměvem.Je mu namířena i Jitčina vzdorná odpověď.
"Říkal,že by si mě vzal."
"Takovej tlusťoch,"řekla matka s despektem,"ty si můžeš vzít fešáka s titulem a ne se zahazovat s nějakým vobejdou bez košile."
Honza jen prohloubil svůj přezíravý úsměv.
"Dobrej večer,teta,"pozdravil přátelsky,"ahoj,Jituš."
Obě zmizely v baráčku,dveře práskly.Rozzuřená sousedka si přitáhla dceru ke světlu.
"Jestli já ti jednou nedám pár facek!Měla jsem se co držet,abych ti nějakou nepřišila před lidma.Taková hezká holka,já se ti divím.Co na něm máš,prosím tě?Vždyť si ho viděla,tvoje trucy jsou mu pro smích,ten si tak z něčeho dělá.A on ti vážně řekl,že by si tě vzal?"
"Honza?"
"Na toho jsem zrovna zvědavá.Ten cizinec."
"Jo."
Jitce se hrnuly slzy do nosu.Vysmrkala se.
"Poslechni,a jak ti to řek?Jakou řečí?Opakuj mi to!"
Jitka vzlykla.Zastrčila kapesník,naklonila hlavu a položila si ji na sepjaté ruce.Podobala se pomníku spícího anděla po dešti.
"Jo spát,no ty jsi káča pitomá,to jsem v životě neviděla.Pochopila ty jsi vůbec,co se tě ten člověk ptal?On se tě přece ptal,kde je tu kempink!"
Čin starostlivé maminky se však rozcházel s jejímy slovy,prudce se pohnula a jedno dívčí líčko nápadně zrudlo.Jitka se uraženě odvrátila.Zdálo se jí,že plesknutí zaplašilo její lásku navždycky.Ulétla jako pták,který zatíná drápky a bije křídly,až se člověku nadobro zprotiví.Takový blbeček od krav,pomyslila si nevraživě,ještě se usmívá,vejtaha.Jeho chyba,že nemá vkus.jediná na světě,to je pravda,druhý takový ksicht aby pohledal,kříženec vyšisovanýho ježka s brejlovcem.Ale přece jen vyhlédla z malého okénka bývalé černé kuchyně,hrklo v ní,první chvíli myslila,že se to vrací na motorce Honza (trošinku si přála,aby ho přistihli a poslali sedět),jenže i mžením slz rozeznala Mirka.Schovala se a utřela si oči.Honza už ji dávno pustil z hlavy,pustil z ní totiž všechno,měl ji dočista vymetenou a lehkou,plula pod zataženým nebem jako balon a táhla za sebou celé tělo,které se už přestalo vzpírat a hnalo se vpřed.Nepřemýšlel,co řekne a co udělá,jen se řítil do útoku,bez okolků otevřel branku.Naskytl se mu podivný obraz.Buk se proměnil ve vánoční stromek,ověšený trenýrkami a nátělníky.Boba stál na špičkách a pokoušel se stáhnout za rukáv žlutou košili,pohnul větví a pár ponožek sletělo přímo do bazénu.
"Kde je Doubravka?"
Boba se otočil.Vykulil oči.
"Ko-kovboj?"
Zahřmělo.A náhlý poryv větru uchopil košili a vrhl ji na anténu.
"Vy skutečně existujete?"
"Jo,můžete si máknout."
Ale výhružný postoj Bobu nezastrašil.Nebyl žádný padavka,pokud nešlo o zkoušku.Jóga ho naučila sebeovládání.Zachytil v letu síťované tričko a vystřelil ze zálohy smrtící střelu.
"Jenže vaše Doubravka odjela."
"Odjela?"
Honzova tvář vzplanula nadšením.
"Fakticky odjela?No to je prima."
V obrovské radosti objal svého soka,vyzdvihl ho až k trenýrkám,třepetajícím se na buku a zas tvrdě postavil na zem.Přeskočil plot,ačkoli nechal prve branku dokořán.
"No to je prima,to teda jo,"opakoval vyjeveně Boba a jal se honit po zahrádce oživlé prádlo.Nebe mu přispěchalo na pomoc,začalo přibíjet každý kousek k zemi těžkými kapkami.Honza je v rozjaření ani necítil.V první chvíli se chtěl rozběhnout po silnici a někde Doubravku dohnat,ale přece jen zvítězila rozvaha.
"Zbláznil ses?"Vzpěčoval se Mirek,"v tomhle lijáku na motorce?Až do Prahy?"
"Tak jedu sám.A máš mě na svědomí."
Mladší bratr si beze slova oblékl nepromokavý plášť.A šel pro kanystr s benzínem.
"Jitku necháš na pokoji,"zahučel nepřívětivě,"pomatenče."
"Samo,cvoku,"souhlasil Honza bez rozmyslu,"nestačí tě,že máš po mě motorku?"
Usadil se za Mirkem.Chytl se ho jednou rukou,druhou třímal celou růžovou zahradu,trny se jim zachytávaly o šaty.
"Já si zvyk od malička po tobě dědit,boty i kabáty,z Jitky jsi už taky vyrost."
Motor pohltil slova,bláto vysoko vyšplíchlo,bratři vyjeli do nepohody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.