Léto s kovbojem 14

25. července 2007 v 13:21 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Doubravka šla oklikou,chtěla se rychle ztratit Honzovi z dohledu,dala se pohltit vlhkým chladem.Kopec byl místy obnažen až na skálu,cestu zatarasily spadlé balvany.Rozbahnil ji pramen,který vtékal do jezírka,ucpaného starým listím.Rostly tu samé buky,nesvědčilo jim,tenké kmeny vynášely svou trošku světlé zeleně vzhůru k slunci,jako by ji chtěly odlišit od temného břečťanového porostu.Hnilobná vůně nenápadných kvítků se mísila s pachem tlení a plísní.Až na bzučení much tu bylo ticho,i pramen jen prosakoval a neslyšně plynul po mrtvém listí.Obvykle se nehostinnému místu vyhýbala,teď jí byl chlad příjemný,nebylo vidět ani oblohu,ani krajinu,jen neduživé kmeny a větve,světlo tu bylo zelené.Pohlédla na své zápěstí,ale zloba z ní vyprchala,nebyla to jediná stopa,kterou zanechal Honza na její pleti.Vznikla také jenom z lásky.Primitiv jedna žárlivá,pračlověk,neandrtálec.

Přistihla se při myšlence,že jí to nevadí,zděsila se,ale zatoužila po něm tak silně,že musila vyvinout všechnu vůli k tomu,aby se za ním nerozběhla.Někde v dálce tlumeně zahřmělo,ani nevnímala zvuk,jen chvění vzduchu,vniklo do ní,byla jím naplněna.Popadl ji strach,prolétla po kamenech až na okraj háje,kde propadlo listovím pár slunečných dukátků,zašlápla je a prodírala se křovím ke slunci.nenašla je,už se zastřelo šedí,zaznamenala jen bodavé teplo.Vlétla do trávy a objevila druhé jezírko,zarostlé orobincem a oživené vážkou a vodoměrkami.Vkročila po kotníky do bahna a nalámala sametové doutníky.Byly teplé.Prababička na ně měla krásnou hliněnou vázu,jednou se jí však pokoj naplnil chmýřím,vplulo i do druhé babiččiny půlky,sváděly ta záhadná peříčka jedna na druhou,až objevily prázdná stébla.Babka bude mít radost,nastříkám je nitrolakem,aby neměla strach,že se jí zase rozloží na semínka.Opláchla si pantoflíčky i nohy jednu po druhé,osušila je v trávě,obula se,sebrala kytice do rákosí,pevně ji sevřela,spojila ji s domovem.Vrátí se do jeho bezpečí.Boba je slušný chlapec,snad se přes ty státnice nějak přeškobrtá,při nejhorším si to o půl roku,o rok prodlouží,je milý a potřebuje ji,je tak dojemně bezbranný.Nedám si přece rozvrátit život nějakým splašeným kovbojem,Boba má pravdu,je to z horka,z úpalu,stačí kapka deště a přejde to,v Praze po něm ani nevzdychnu.Zhmožděné zápěstí ji zabolelo,pofoukala je,ale lehká bolest přerostla v malátnou sladkost,skousla si rty až do krve.Boba je slušný chlapec,mumlala si zaklínadlo proti uhranutí,ale pronikavý hvizd jí projel jako žhavá jehla.Neodpověděla.dalo jí to dost sebezapření.Sama netušila,že se celá prosvětlila.Úsměv se jí vrátil.U chaty zaparkovalo auto,bourák jako hrom.Opatrně nahlédla přes keře.U bazénu stál Boba s neznámou dívkou.Obličej měla krásný,ale tělo ji zaskočilo,byla pubertálně přebujelá a nevěděla si se svým náhlým ženstvím rady,námořnické tričko se dmulo a do černých kalhot ji musely soukat násilím.Odvíjela se mezi nimi duchaplná rozmluva,Doubravka se zájmem naslouchala.ˇ
"To my máme v bazénu zlaté rybičky."
"Skutečně?"
"Mám je ochočené,poznají mě už z dálky a otvírají pusinky,takhle."
Našpulila pusu k polibku.
"Takhle?"zapitvořil se po ní Boba.
"Ne,takhle."
"Ale určitě ani jedna nemá tak hezkou pusinku jako vy."
Slušný chlapec v roli lichotníka byl přímo k popukání.Ani namlouvat si neumí,politovala ho Doubravka,kde se to měl taky naučit.A náhle jí došlo,jak je jí už Boba cizí a dokonale lhostejný,scéna v ní nevyvolala ani píchnutí žárlivosti,připadala jí jen komická.A tu zaznamenala u prostřeného stolu (zas ten kostičkovaný kanafas) mísu s nádhernými zákusky,Bobovu maminku a cizí paní.Vznešeně seděly v zaplevelené zahrádce,míchaly kávu (kde asi objevili čistý hrnek) a s nostalgickým úsměvem pozorovaly mládí.Doubravce se zachtělo vstoupit do poklidného obrazu a trochu zamíchat barvami.Vztyčila se za keřem a hlučně otevřela branku.
"Dobrý den,"pozdravila ke stolu.
Boba na ni nenápadně mrkl,nervózní grimasou ji upozornil na přebujelé dítě.
"Ahoj,já jsem Dorka."
"Těší mě,Klárka."
Dítě nebylo tak sebejisté,jak se tvářilo,ruku mělo zpocenou.
"To je jako sestřenka,Klárko,"pospíšil si Boba,"my jsme spolu vyrůstaly jako bratr a sestra."
"Jo,my jsme tak říkajíc dvojčata,"jde mu na ruku Doubravka,"byli jsme odkojeni na jedné flašce."
Klárka se hlasitě zasmála,Boba se zaškaredil.Doubravka si přihladila vlasy rukou.Položila kytici orobinců na okno.A způsobně došla ke stolu.
"Dobrý den,já jsem Dorka,schovanka.Vítám vás,tetinko."
Pro větší efekt udělala starodávné pukrle.Neznámá paní ji podala ruku,ale slova jí zůstala trčet v hrdle.Zjev této rozježené dívky se zelenýma nohama (rybníček nebyl nejčistší) a s nahým břichem byl v naprostém rozporu s vybraným chováním.
"Ty na sebe vůbec nedbáš,Dorinko,"napomenula ji mírně Bobova maminka a poprvé za celá dlouhá léta ji pohladila po vlasech a smetla jí ze zad suchou trávu,"podívej,co to máš na sobě."
"To nic,kousek sena,pásli jsme krávy.Já se tu totiž zamilovala do kovboje,tetinko."
ještě vychutnala reakci a potom nenuceně hrábla do mísy,vzala do každé ruky jeden zákusek a hned se do jednoho zakousla.
"Přímo báseň,"řekla s plnou pusou a zamířila k mládeži.Dámy ještě lapaly po vzduchu.
"Ona je dost zvláštní,"nadhodila návštěva.
"To víte,dneska mládež,"povzdychla si Bobova maminka,"jen to provokuje.Člověk neví,kdy mluví vážně a kdy z legrace.Vezměte si,prosím,ještě kousek."
"Kdepak,musím hlídat linii."
"Ale vy si to můžete dovolit.Ovocný vám nic neudělá."
"Děkuji,raději ne.Máte štěstí,že se vám narodil chlapec,o děvče aby se člověk pořád strachoval."
"Ale Klárka je velice milá.A chování má jako dospělá."
"Někdy až moc.Nezdá se vám tlustá?"
"Ani ne,z toho ještě vyroste,postavu má pěknou."
Obě se zadívaly na vyšpulený zadeček.Na jedné půlce se skvěla aplikace velkého červeného srdce.
"Napůl žena,napůl dítě,nejhorší věk."
Paní sebrala z dortu lžičku šlehačky do kávy."Jsou to starosti."
Boba s Klárkou byli přikováni k bazénu,zahrádka nebyla velká a květiny se skrývaly mezi peťourem a kopřivami.
"Co je tohle?To už jsem někde viděla."
"Asi na chlebíčku.Mám dojem,že to bude petrželka,Klárko."
Dítě zatleskalo.
"Petrželka u bazénu?To je originální!A co je tohle s tím fialovým kvítečkem?"
Doubravka uvízla na půl cestě mezi oběma skupinami,hloupé,konvenční řeči se jí mísí v uších,ponoukají ji ke smíchu,ale zároveň vyvolávají divné napětí.Usmívá se,olizuje šlehačku z prstů,ale už se v ní sbírají mraky.
"Dorka!Pojď sem!Co jsou to tyhle fialové kouličky?"
"Tohle?Šnytlík.Šnytlík čili pažitka."
"A to kvete?"podivila se Klárka.
"Jistě,někdy rozkvete i šnytlík,ba i dřevnatý kedluben."
Do hlasu se jí vloudila zlost.Klárka to nepostřehla,ocenila vtip okázalým smíchem
"Můžu si to utrhnout?"
"Samozřejmě,Klárko,"řekl Boba nadšeně,"vy si tu můžete otrhat třeba celou zahradu.
Nenapadlo ho,aby zázrak přírody utrhl sám,Klárka se ohnula,červené srdce se napjalo a kalhoty s příšerným zvukem ruply v půli.Klárka se napřímila,zakryla si obličej a vyprskla do dlaní.Doubravka ji rychle zakryla vlastním tělem,dostrkala ji do chaty.
"Svlíkni to,já ti to zheftnu."
Klárka soukala kalhoty přes tlustá stehna,páraly se dál a dál.
"To je sranda,"řekla nenuceně,"jak se ohnu,tak to rupne."
"A vždycky se chytíš za opačný konec?Že sis přikryla obličej,když ti koukal zadeček."
Klárka opět vděčně přijala vtip.
"Vždyť mám spodňáky z Paříže.Táta mi je přivez,měl tam sympozium.Pravá bavlna."
Vystoupla na špičky a vzala vytahané okraje síťovaných kalhotek do ždibky prstů.Doubravku její nenucenost šokovala,sama by se byla v pubertě propadla při podobné nehodě hanbou sto sáhů pod zem.
"Takových má prababička tucet v almaře,jenže se je stydí nosit."
"Nejvyšší čas,aby s nimi vyrukovala,"zasmála se Klárka,"Myslíš,že to s ním zamávalo?"
"S kým?"
"S tím Bobou."
Doubravka vysála krůpěj krve,píchla se,látka byla jako plech.
"Kolik je ti let?"
"Patnáct.Ale zas tak blbá nejsem,abych věřila na sestřenky a na schovanky.Stejně s ním něco máš."
"Proč myslíš?"
"Když jste tu sami.Už třeba z nudy,ne?Jenže on zrovna na velký radovánky nevypadá,on bude spíš váhavej střelec,co?"
"Je to slušný hoch,"usmála se Doubravka,"a ty jsi na svoje roky dost čilá."
"Jenom teoreticky.Máma mě nespustí z očí."
"To se nediv,holka,vždyť máš srdce úplně jinde,než kam patří."
Ukousla nit.A protřepla kalhoty.
"Neručím za to.Na to by byl potřeba rybářský vlasec."
"Jo,a bylo by po srandě."
Dítě se opět narvalo do kalhot,vyzývavě blýsklo přelíčenýma očima,aby zakrylo vnitřní nejistotu.Ta malá holka se bouří svým hloupým způsobem proti konvenci,vypadá komicky se svými siláckými výrazy,ale aspoň se bouří.
"Ty si číslo,"řekla Doubravka uznale.
"Se mi zdá,že ty taky,"oplatila jí stejně uznale Klárka.
Ten spratek mi klidně tyká,pomyslila si Doubravka s nepatrným přídechem nechuti,nebo vypadám tak mladě.Nerada vyšla ven,dámy se chystaly k odjezdu.Boba se točil kolem Klárky,vyšel s ní za plot až k autu.Děvčátko odpovídalo na jeho tichou řeč hlasitým smíchem,v němž bylo znát rozpaky.
"Ta zahrádka by se měla vyplejt,"řekla na rozloučenou paní Karásková.
"Jo,ať se vypleje,"souhlasila Doubravka mile.
Bobova maminka ztratila jistotu.
"To nádobí už si uklidíš,viď?A zákusky si snězte!"
"Jistě,tetinko.Já už na Bobu dohlédnu."
Cizí paní si navlékla háčkované rukavice.Chopila se volantu.Klárka prostrčila hlavu okénkem.
"Ahoj,mládeži!Dejte na sebe pozor!"
Boba zuřivě mával.Auto poskočilo a pak se odpíchlo,zvuk mělo jako aeroplán.Zůstal po něm oblak prachu,už dávno nepršelo.Doubravce připadalo,že jí prašná šeď obestřela všechny smysly.Všechno kolem ní i v ní se zastavilo,pocity vyhasly,ovládl ji jen jediný,nechuť k Bobovi,k sobě,k celému světu.Sedla si.Prach ulehl,Boba se vracel.Zářil sebevědomím.Jeho náhlý optimismus ji ohromil.
"No Dorka,máma je přece kádr,vidělas to?"
Nevšiml si,že mu neodpovídá,nepoznal,že je jí těžko,byl přesvědčen,že sdílí jeho náladu.
"Vždycky se dovede seznámit s těmi pravými lidmi,jak to dělá,já žasnu.Představ si,je chudinka na léčení a stará se,jak by mi pomohla.A ty děláš fóry."
Mlčela.Obloha se zatáhla,tiskla ji k zemi,drtila ji.Přivítala by blesk nebo hrom,ale bylo dusné ticho.Jen šedá ustaraná kosice mlaskavě volala na mladé.
"Uvědomuješ si vůbec,co pro mne tahle známost znamená?Čí je to dcera?"
"Kdo?"
"No Klárka.Klárka Studničková.To ti nic neříká?"
"Toho Studničky?"
"Konečně ti to došlo!"
"Proboha."
Škodolibě si pomyslila,jak by splaskla Bobova vítězosláva,kdyby mu vyslepičila Klárčin postřeh.Ale byl jí tak cizí,že ho nechtěla ani zranit,nestál jí za to.Studnička.Takový člověk,taková hlava,zlaté ruce.Podle jakých měřítek si vybírají tito lidé své manželky?Nebo si berou normální dívky,které si přisvojí odraženou zář osobnosti a zvolna ustydnou na "dámy"?Pan profesor utíká ze sympozia do výprodeje,vytáhne z kapsy míry a váhy a nakoupí z ušetřených diet kalhotky a podprsenky.Udělalo se jí mdlo.
"Co teda nechápu,Bobo,jak může taková hlava zplodit takovou husičku."
A hned si vzpomněla,že se hlava účastní při aktu pramálo,ale nevyslovila to,jen se ušklíbla.Nehezky.
"To myslíš Klárku?Co bys od ní chtěla?Vždyť je jí patnáct!"
"A z mlaďounkých husiček staly se sádelné husy nebo tak nějak to napsal."A jízlivě dodala:"Heine,kdybys nevěděl,Heinrich."
"Co do toho pleteš Heinricha?Teda Heineho?Víš,co by to pro mne znamenalo,kdybych se nějak Studničkovi přiblížil?Kdyby mi chtěl opravdu pomoct,tak mu stačí slovíčko.Sám říkal,že bych hodil spíš do laboratoře,mohl by mi opatřit místo ve výzkumáku."
"A co chceš vyzkoumat?"
"Třeba nic.Ale pořád to je lepší nic nevyzkoumat než nic nevyléčit.Aspoň je to menší riziko."
"To jo."
Doubravka se ironicky pousmála.Dívala se na Bobu podivným,zpytavým pohledem,jakoby na něm objevila třetí oko nebo druhý nos.Teprve teď zúplna pochopila sílu jeho slabosti,jeho talent cizopasné rostliny.Celá léta z ní kořistil,dusil ji,a ona to ani nepoznala.
"Tak hele,Dorka,tenhle kukuč si nech!"
Praštil do stolu.Rozpálil se do běla.Hysterik,pomyslela si Doubravka věcně,najednou je na koni.A zítra sletí do prachu.
"Na tvoje soudy nejsem zvědavej."
"Neřekla jsem ani slovo."
"Ale myslíš si.Já se přímo třesu na praxi v Prdelovičkách nad Ondřejkou.A ty zrovna tak,ty se ženeš do terénu!Prosím tě,bylas ráda,když ti táta sehnal teplé místečko v nakladatelství.Ty psychologu!"
Zamrazilo ji.Měl pravdu.Dala si nenápadně vnutit nejpohodlnější cestičku.Dovedl ji dobrým slovem usměrnit-doma,ve škole,u Karásků,nikdy jim nic neztěžovala,podrobovala se bez protestů.
"Máš pravdu,Bobo,"řekla rezignovaně,"jsme ze stejného dřeva,patříme halt k sobě."
A když nad sebou vyřkla ortel,vztáhla ruku po zákusku.
"Klárka prý má na otce velký vliv,měl ji dost pozdě a hrozně na ní lpí."
"A ty víš určitě,že jsi Klárku okouzlil?"
Pokrčil rameny.Jeho sebevědomí trochu splasklo.
"Když se do něčeho vloží maminka-jako bys ji neznala."
Doubravka znovu pocítila nevolnost.A vzduch se zachvěl.Ze sladké vanilkové vůně zákusku se jí zvedl žaludek.
"Jen si dej pozor,to rozkošné dítě je pod zákon."
"Dorka,copak bych si něco dovolil?Blázníš?S takovými se začíná až po svatbě."
"A s jakými před svatbou?"zeptala se prudce.
Krev se jí bolestně nahrnula do hlavy,ve zlomku vteřiny si uvědomila,jak nízký a ubohý byl jejich vzájemný vztah.Nejvíc ji pokořilo,že to se svou psychologií neodhalila dřív.Boba užasl nad jejím rozhořčením.
"No Dorka,co to do tebe najednou vjelo?Nepředstírej,že ses kvůli mě obětovala,ty taky potřebuješ upravit hormonální hladinu."
Beze slova,bez míření mrštila zákuskem.Strefila se přímo doprostřed.Nevinně modré oči vyhlédly ze šlehačky,závěje na řasách,o nos pleskla broskev a potřísnila ústa.Boba se mimovolně olízl.
"Co blbneš?Vždyť je to škoda."
"Škoda,"zasyčela dívka a hodila další dort,"škoda,věčná škoda."
To už mu omlátila o hlavu celý tác a hrdě se vzdálila.Boba zůstal napůl omráčen,napůl překvapen.Ta milá,jemná dívenka,vtělená trpělivost a shovívavost se najednou změnila ve fúrii.Kdyby ho jen řachla tácem,ale navíc zmaří takovou dobrotu.Zachránil z povrchu svého obličeje,co se dalo,a teprve pak strčil hlavu pod pumpu.Doubravka byla bez sebe vzteky.Prudce rozevřela skříň,přetáhla přes hlavu svetr,rvala věci z věšáků a muchlala je bez ladu a skladu do kabely.Připadalo jí nesnesitelné,že by Boba mohl přičíst její výbuch na vrub žárlivosti.A ještě víc jí trýznilo pomyšlení na jeho matku.V okamžiku jasnozřivosti pochopila,jak mazaně je paní Karásková oklamala,bláhově se domnívaly,že ji přelstily svým tajným milováním mezi početními příklady,a ona zatím taktně narežírovala synáčkovi správnou výměnu látek,aby mu v pravý čas vybrala docela jinou nevěstu.Doubravka vysypala na zem pytel se špinavým prádlem a začala je třídit.Bylo jí odporné,že se její košilka dotýká Bobovy ponožky,dusila se studem a hnusem.Už ani nezáleželo na tom,na kolik byl Boba s matkou domluven,možná že byl stejně nevědomou obětí cizí kalkulace.Vešel.Umytý,ulízaný,okázale přívětivý.Jakoby se nic nestalo.
"Ty budeš prát,Dorka?"
Mlčela.
"Já že už nemám žádné ponožky."
Zatáhla zip u texasek.Zadrhl se.Vrátila jej a trhla.
"Dorinko,ty jsi přece taková rozumná holka..."
"Nejsem,"zařvala nepříčetně,"nejsem a nebudu!Nebudu rozumná!"
Vrhla se na jeho věci a házela je zuřivě z okna,jednu po druhé.
"Na rozum ti kašlu!S celým svým rozumem jdi do Prčic!"
Nezmohl se na nic.Jen přivřel oči,když třískly dveře a celá chata nadskočila.Doubravka vrazila do branky a bez ohlédnutí doběhla k silnici.V hlavě ji vřelo,přímo bublalo,nenapadlo ji,kdy jede autobus,byla odhodlaná urazit sto kilometrů třeba pěšky.Zastavila ji červená.Bodla ji přímo do očí,vzala jí dech.Krvavě červená barva jeřabin.Hrozníčky dozrály,podvyživeným stromům u asfaltky již zežloutlo listí.Léto je pryč.Navždycky.Nikdo je nezadrží.Zvedla ruku.Auto zastavilo.
"Jedete do Prahy?"
Hlásek měla přiškrcený.Pán za volantem se usmál.
"Ale to musíte na druhou stranu,děvče."
Přešla.Opět vzdáleně zahřmělo.Obloha zšedla a protížila se.Déšť byl na spadnutí,auta se mu pokoušela uniknout.Řidiči dlouho přehlíželi vztaženou dlaň.Až jeden zastavil.Doubravka se chystala nastoupit,ale vzadu seděly dvě dogy.Ohromné a skvrnité.
"Jedete do Varů?"zeptala se duchapřítomně.Neznámý si zaklepal na čelo.A rozjel se.Psi se ohlédli.Doubravka neudržela slzy.Vyhrnuly se jí po tvářích a o minutku později se k nim přidal déšť.Hustý a studený.Nastavila mu obličej a šla.Po špatné straně,na okraji příkopu.Vítr profukoval svetrem a auta jí stříkala až na líčka.Byla slaná a kropenatá.Někdo zastavil.Sám od sebe.Přes zacákané brýle nemohla nic rozeznat.
"Kam jdete?"
"Do Prahy."
"Proboha,vy jste cvok.Sedněte si.Na ten spacák,to je dobrý.Nohy držte nahoře,v tom košíku jsou vajíčka.Pořád lepší,než aby vás někdo znásilnil."
"Co je to znásilnit,mami?"
"Dát pár facek,"odpověděla žena pohotově.
Doubravka si utřela obličej i brýle.Ale kapky jí neustále stékaly po tvářích.Z vlasů i z očí.Vzadu teplounce dýchaly děti.
"Chcete cigaretu?"
Doubravka zavrtěla hlavou.Slzy neustále prýštily.
"To víte,"řekla řidička s účastí a začala se bavit s dětmi.Smích a štěbetání přicházely z velké dálky.Na sedmdesátém kilometru pramínek slz vyschl a Doubravka překvapeně zaslechla svůj vlastní hlas.Za kyvadly stěračů lilo dál,lilo bez konce.Bouřku nechali někde vzadu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darth hunter Darth hunter | Web | 25. července 2007 v 13:21 | Reagovat

www.jediland.webgarden.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.