Léto s kovbojem 13

23. července 2007 v 9:46 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Nebe je zahaleno dusným oparem.Jeho modř se pokryla pavučinou,vymotává se z ní slunce,maličké,naštvané,bodavé.Mouchy zmalátněly,nechce se jim lítat,lepí se na zvířata i na lidi.krávy se neklidně ohánějí,přecházejí sem a tam,tráva jim připadá suchá a tvrdá.Honza sedí ve stínu,objímá si rukama kolena a bezděky sleduje Doubravku,je i v parnu čerstvá,nádherně studená,přímo z chladničky.
"Doubravko!"
"Počkej!"
"Houby stejně nerostou."
"To se uvidí."

Zlobí se,že neposlechla,ale zároveň je rád.Celou noc v něm narůstalo odhodlání,na denním světle se smrsklo.A když se dívce odrazí v brýlích puntík slunce,je celá kuráž napadrť.Sežmolil vlezlou mouchu a štítivě smetl pozůstatky.
"Bude asi bouřka,"řekl rozšafně,"ta havěť je přímo k nesnesení.A krávy se courají sem a tam."
"Taky to hlásili v rádiu."
"Jo?"
Shýbla se a zdvihla nad hlavu malý deštníček.
"Pak že nerostou.To je pátej."
"Stejně budou samej červ."
"Pesimisto!"
Nepohnul se,sledoval,jak se přibližují její nohy,jek se napínají červené opalovačky,jak se lesknou světlé chloupky na opálené kůži břicha.Slova se v něm propadala hloub a hloub.
"Máš nůž?Náhodou jsou úplně čerstvé,čuchni si."
Rozřízla žampion.
"Náhodou!Zíráš,co?Ani dírečka."
"Doubravko,já bych ti chtěl něco říct."
"Tak to řekni."
"Ale ty se třeba naštveš."
"Tak to neříkej."
Klidně si čistila houby,bílé šupiny jí padaly na nohy.
"Ale chápej,já ti to říct musím."
"Tak to vyklop."
"Tak mi aspoň slib,že se nebudeš zlobit."
"Jak to můžu vědět?Riskni to,zbabělče."
Soustředěně rozkládala houby na kámen.Byla-li zvědavá,nedala to najevo ani mrknutím.
"Víš,jde o to,já bych ti ty prachy radši dal,jen,prosím tě,nevyskakuj..."
"Jaký prachy?"
"Co ti platěj za tu brigádu."
"Za jakou brigádu?"
Zdálo se,že spadla z višně,přímo z vrcholku.
"Za toho cvoka,co ho hlídáš.Neuraž se,prosím tě,ale já se byl na něj včera kouknout,vždyť on je strašně cáklej,co kdyby začal najednou zuřit,já mám o tebe takový strach,já celou noc nespal,jestli ty prachy nutně potřebuješ..."
Potil se krví a neodvážil se na ni podívat,a když k ní konečně zvedl oči,málem vzlétl,jak se mu ulevilo.Hleděla na něho s nekonečně něžným výrazem,oči se jí zamžily,ale odtáhla se,jen prsty mu zatápala v obličeji,jako by ho chtěla znovu zformovat nebo si ho navždy zapamatovat,několikrát pootevřela rty,ale ještě chvíli zadržela pravdu.Věděla,jak krutě dopadne.
"Promiň,Honzo,to já tenkrát plácla jen z legrace.To vůbec není blázen."
"Viděl jsem ho žrát z papíru."
"Měl hlad."
"A kokrhal."
"Je nervózní.A přepracovanej.Taky všelijak blbneš,když myslíš,že tě nikdo nevidí."
Pohlédl jí zpříma do očí.Jen se usmála.
"A nemohla bys mi laskavě sdělit,kdo to tedy je?"
Doubravka pochopila,že nadešel okamžik,kdy by jí mohl Honza rozbít hubu,jak ji varovala jeho maminka.Znala se,věděla,že by to znamenalo konec.A nepřála si ho.Pokoušela se rozřešení oddálit co nejvíc,ještě existovaly zelené louky,fialové zvonky kolem keřů,ještě existovala dutina,v níž syčela strakapúdí mláďata,existovaly hnědé a kávově zbarvené krávy,Honzův čistý dech,bublinka sliny na jeho zubech i slabounký,skoro příjemný pach stáda.
"Tak kdo to je,Doubravko?"
"Kdo?Boba.Prostě Boba.Můj kluk."
Rána ho ještě nebolela.Dosud nevěděl,kde je zasažen,uvědomil si jen tupý náraz.Dosud tomu nevěří.
"Tvůj kluk?To jsem přece já."
"Jo.Ty taky.Jenže Boba jaksi dřív."
Zalapal po vzduchu.Zbledl.Snad by se měla krýt,ale nemyslila na sebe,nedokázala to.Honza na ni třeštil oči,poznala,že mu praská půda pod nohama a že si to jen nechce připustit,že se brání,že z pudu sebezáchovy hledá tisíc vysvětlení tam,kde je jediná holá pravda.
"Ty ho máš ráda?"
"Já?"
Nechtěla uhýbat,ale nevěděla to.Ani teď,ani dřív.Neměla ho nerada.
"Já ti nevím,"řekla upřímně a bezděčně se k němu přiblížila,potřebovala jeho blízkost,jeho dotyk.Opřela si hlavu o jeho rameno,nechal ji,ale svaly měl napjaté,samy ji od sebe odpuzovaly.
"My už spolu chodíme asi sto let,"pokračovala naléhavě,"já ti těžko dokážu vysvětlit,já ho učila matiku,bylo nám patnáct,spunktovala to babička,on totiž Boba děsně pomalu chápe,ten než něco dostane do hlavy,to jsou hodiny a hodiny.Zato to zas rychle zapomene."
Krátce se zasmála,ale Honza na vtip nezabral.Hleděl přímo před sebe,čelisti sevřené.
"Prostě jsme se skamarádili a tak nějak nenápadně,snad víc ze zvědavosti nebo ze snahy dokázat,že jsme dospělí,tak jako plíživě..."
"Co plíživě?No řekni to,klidně to řekni!"
"Co bych neřekla.Prostě jsme spolu začali normálně..."
Honza vyletěl.
"Neříkej mi to!Tohle mi neříkej!"
Vstala.Bolestivě jí sevřel ruce.
"Pusť!"
"Až řekneš,že to není pravda."
"Ale je to pravda.A ty to víš."
"Mlč!To já nesnesu!"
Vytrhla se mu,mne si pomačkané zápěstí.
"nedotýkej se mě!Máš atavistické sklony."
"Cože mám?"
Změnil se vkus ledu.Čiší z něho zloba.A chlad.
"A ne snad?Chováš se jak pračlověk.Za vlasy bys mě náhodou smýkat nechtěl?"
Honza mlčí.Zaujal výhružný postoj,oči mu planou vzteky.Nepohne se,ale Doubravka pro každý případ couvne.
"A náhodou si nepamatuješ,milý Honzíčku,kdo právě na tomhle místě prohlásil,že by mi odpustil i vraždu?"
"Vraždu klidně,"vybuchl Honza,"hergot,ale jestli se tě dotkne jen prstem,tak ho zabiju."
"Jo?Jenže já bych ti vraždu neodpustila,to ti dám písemně.A když už ti tak vadí Boba,jak to,že ti nepřekážej ty tvoje vytetované krásky?"
"No dovol,už ani nevím,jak vypadaly.To byla klukovina,ještě před vojnou."
"A co Jituš?"
"S tou jsem se poctivě rozešel.Já teda jo."Ulomil prut a šel zahnat krávu,která se zatoulala až na kraj lesa.Unaveně se vracel.Beze slova si sedl a zadíval se do krajiny.Byla nehybná a smutná.Trávy se chytal rez.Mezi drobnými oblázky zasvítily ostré střípky rozbitých brýlí.Jak daleko byla divoká noc,jak nenávratně se přehnali splašení koně,jak dokonale zašlapali do bláta stříbrný měsíc.Pečlivě vybral střepinky na dlaň,jednu po druhé,vyhrabal pro ně nožem hrobeček.Navršil na ně vyschlou prsť.
"Jenže Jituš nevyletěla od státnice,v tom je ta svízel.Jak mu to mám v téhle situaci vyklopit?Umíš si vůbec představit,v jakém byl stavu po poslední zkoušce?"
"Když na to nemá,tak může dělat něco jiného."
"To je mnohem složitější,Honzo.Já mu naznačuju,že někoho mám,pořád dělám narážky,ale když on opravdu strašně pomalu chápe."
"Já už mu to vysvětlím!Mne tedy pochopí ráz dva."
Chtěl vstát,ale Doubravka ho zadržela.Oběma rukama uvěznila jeho pracku a donesla si ji pod bradu,tře se k ni měkounkou kůží a bere mu všechnu sílu.
"Honzo,musíš přece pochopit,že to není tak snadné."
Vytrhl jí ruku,i když ho to stálo dost sebezapření.
"Tyhle psychologický frky si nech pro něj.Myslíš si,že pro mne bylo někdy něco snadné?Jenže já bych se styděl u někoho žebrat o soucit,pověsit se mu na krk jak závaží."
"Honzo,pokus se na to podívat trochu objektivně."
"Objektivně?Objektivně se tam nevrátíš a basta!Já si to s ním vyříkám sám.Těch pár švestek ti sbalím nebo je tam nech a já ti koupím nové."
Teď vylítla Doubravka.Vymrštila se tak prudce,že Cecilka zvedla hlavu a upřeně se na ni zadívala.
"Aha,pán má peníze,jo?Tak hele,s tím můžeš imponovat opravdu jen těm svým vytetovaným slečnám.Já si budu dělat,co uznám za vhodné já sama,jasné?"
"Jasné,"řekne Honza tvrdě,"jestli tam ještě jednou vkročíš,je mezi námi konec."
"Ultimátum,jo?Uražená velmoc."
"Moc ti to kecá."
"Co?Cos to řek?"
V krku se mu vytvořil chlupatý knedlík.Nepropustil ani hlásek.A tlačil tak úporně,že se Honzovi draly slzy do očí.Byl by spíš umřel,než by jim dovolil vytrysknout.Praštil sebou na trávu,ryl nosem do země,dusil se kořennou vůní.Doubravka k němu přiklekla,mermomocí se mu pokoušela nahlédnout do obličeje,nedokáže však pohnout jeho šíjí,tahá ho za ucho,spíš by si ho dal utrhnout,než by pozvedl o milimetr tvář.
"Cos to řek?Opakuj mi to!Opakuj mi to do očí!"
Nic nezmůže ani síla,ani lest,Honza se nepohne.Doubravka se uchýlí k poslednímu prostředku,něžně mu přejede po vlasech.
"Alespoň se na mne koukni,Honzo,měj rozum,co naše holubí pírko?"
"Na to ti kašlu!"
Zdrsnělý hlas byl napůl zdušen zemí a kořínky,Honza se sám polekal vyřčených slov,snad je ani neslyšela.Cítil,že se vztyčila,ale neodešla,stojí nad ním,určitě rozmýšlí,jak ho udobřit.nemohl tušit,že Doubravka právě rozhrnula keře a prošla do lesa.Na kameni zůstaly jen žampióny,límečky jim růžovějí a bodavé slunce z nich ždímá pronikavou vůni.Cecilka se k nim zvolna přiblížila,mlsně je schrupla a teď zadumaně pozoruje ležícího Honzu,přežvykuje,odhání ocasem mouchy,v návalu citu mu olízne vlasy.
"Nech mě,"zavrčí Honza.
V zármutku zaměnil drsný jazyk za hladkou dívčí dlaň,udobřování je příjemné (i Cecilka si libuje,jeho vlasy krásně voní po žampiónech),přece jen však nechce přetáhnout strunu,nemůže se docela zahodit,ale nemůže ji ztratit,maličko zvedne pusu od země a zatroubí k ústupu.
"Kdybys aspoň řekla,že zůstaneš jen se mnou!Slib mi,že se s ním rozejdeš,no slib mi to!"
Doubravka nic,jen hlasitě dýchá.Spíš funí.Snad zadržuje pláč.Otočil se a pohlédl přímo do kravské tlamy.Bylo to na infarkt.Uhnul drsnému líznutí,sáhl si na oslintané vlasy.
"Nejsi ty kráva?"
Cecilka jen teskně zabučí.Honza vstal,odstrčil ji,rozhlíží se na všechny strany,kolem dokola samé krávy.V životě mu nebyly tak protivné.Zahvízdal na prsty.Marně.Jen v nesmírné dálce dutě zahřmělo.
"Teď mi poraď,zvíře jedno!Kdyby tu aspoň něco zapomněla."
Pohlédne na kámen.Ve vzduchu už je vlhko,na kameni zbyla mokrá stopa.
"Že tys je sežrala,idiotko!"
Kráva na něho upírá své velké,klidné oči s bílými řasami.A teple dýchne.Honza skočí ke křoví,rve kopretiny a drobné zvonečky.Jenže kytice mu připadá smutná,chudičká,nedůstojná smíření.Rozhlíží se po okolí,na keřích se zapalují plody.Krajina má ostré obrysy,nebe je šedé a mrtvé.Nepádí tam žádní rozevlátí koně,ani bílí,ani černí,jen na obzoru bobtnají mraky,nadouvají se jako houby.Ze slunce zůstal jen pálící bod.Honzu svírá tíseň,obmotává mu hlavu,stahuje mu hruď a nakonec se bolestivě zakousne do nohou,kde se znovu spojily přeražené kosti.Cecilka ho neopouští,nezajímá se však o jeho problémy,s chutí požírá kopretiny a zvonečky,které jí z jeho ruky připadají obzvlášť lahodné.Honza melancholicky pohlédl na koště.
"Ty žárlivče jedna pitomá!"
A mrští zbylé stonky Cecilce přímo na ofinu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.