Léto s kovbojem 12

22. července 2007 v 17:57 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Leknínový květ se zavřel.Vrabci dávno sezobali drobečky.Boba uspal ustavičným drmolením sám sebe.Zmožená hlava odpočívá na skriptech.Doubravka kopla do dvířek,v jedné ruce vykoupaný chleba,v druhé síťovku.
"Ahoj,"pozdraví nenuceně,"snad jsi neusnul."
"To by mi nesmělo nahlas kručet v břiše.Nejelas pro to náhodou až do Prahy?Jenže to bys tu byla dřív.Nevíš,co jsem měl obědvat?Jediná cigareta tady není.
"Kouření škodí zdraví."
Doubravka to nemyslila vážně,vylovila ze síťovky krabičku a hodila mu ji.
"To vím bez tebe."
Zachytl cigarety v letu,nedočkavě trhá obal,pokouší se zapálit.
"Dorka,co je to za cigarety?"
"Tak si to přečti,číst snad umíš,ne?Ty si myslíš,že je to nějaká lahůdka tady nakupovat.Schválně si to jednou zkus."
Boba nervózně láme sirky.
"Co bych měl ještě podle tebe dělat?To je nějaké zvlhlé nebo co."
"Dej si je usušit.Na sluníčko."
Odhodil sirky.Mrštil krabičkou o zem.A pohlédl na Doubravku jako raněná laň.
"Dorka,ty víš,v jaké jsem situaci.A nemáš kapku ohledu.Vždyť mě už do té palice vůbec nic neleze,já ti mám nějaký nasycený roztok a už se v něm nic nerozpouští,mně ti,Dorka,připadá,že mám v hlavě takové vnitřní pnutí,že mi ta hlava zrovna bobtná..."
Pohladila ho mateřsky po vlasech.Věci položila vedle něho.Zastyděla se,že na něho dokázala dočista zapomenout.Ani jednou jí nepřišel na mysl,kdykoli ho neměla přímo na očích,přestal pro ni existovat.
"Ale jdi,Bobo,vždyť máš hlavičku jako makovičku."
A rozumu jako by naplival,doplnila si v duchu přísloví a přejížděla mu konejšivě dlaní po vlasech.

"U zkoušky se ti všechno vybaví."
"Určitě.Mně se to tak vybavilo,že jsem mlčel jako ryba."
"Zas máš lepší mlčet než se shodit.Nesmíš se tomu tak poddávat,člověče.Hele,víš co?Já ti usmažím řízky,já jsem ti objevila senzačního dědu,vyskočil rovnou z pohádky,tady máš zatím zákusky,najíš se,dáš si kafčo,a hned budeš mít lepší náladu."
Odsunula skripta,položila na stůl pomuchlaný balíček.A chopila se síťovky.
"Tobě se to řekne,Dorka."
Neslyšela ho,zmizela v chatě.Chtěl jít za ní,ale neměl sílu vstát.Rozbalil papír a zkoumal záhadný obsah.Balíček prošel značnou katastrofou a ze čtyř různých zákusků se vytvořila kompaktní hmota zvláštního zabarvení.Přičichl k ní,voněla pěkně.Zabodl do ní ukazováček a olízl jej.Nechutnalo to nejhůř.Nabalil na prst krém.A protože to bylo značně neekonomické,ponořil do papíru rovnou pusu.Nemohl tušit,že se někdo přikradl k plotu.Když Honza vrátil a uklidnil stádo,neměl na louce stání.Pozdě si uvědomil,že nechal Doubravku napospas mámě,z takového setkání může leccos vzejít.Ženské si pustí hubu na špacír a vyjdou najevo věci,které není dobře vyslovovat nahlas.Máma se koneckonců vyzná,ta se jen otřepe,ale co Doubravka?Nedotkne se jí nějaké neomalené slovo?Připomněl si,jak drtila svými pantoflíčky trávu,když odhalila jeho tetování.Určitě se zlobí,jinak by za ním dávno přišla.Zvedl hrst voňavého sena.Byla to včerejší kytice,která ztropila takový povyk.Včera s ní vyskočil oknem,byla plná rosy,dnes z ní slunce vytáhlo všechnu svěžest,ani kráva by ji nesežrala.Zatrnulo v něm.Šťastná náhoda přivedla Mirka na motorce,máma po něm poslala jídlo.Svěřil bratrovi stádo a běžel za Doubravkou.Musel ji vidět,aspoň na vteřinku.Ale počínání jejího svěřence ho přimrazilo k plotu.Skrčil se za keř.Byl to úděsný pohled.Ten cvok žral rukama nohama,plival papír,otíral si jazyk a nesrozumitelně bručel.Tu někde v dálce zakokrhal kohout,blázen sebou škubl a zařval kykyryký.Působilo to přímo strašlivě,Honzovi změkla kolena.Divný tvor s upatlanou pusou vešel do chaty,po Doubravce nebylo ani vidu ani slechu.Honza se vyšplhal na strom,aby mohl nahlédnout do okna.Viděl blázna jako na dlani.Nedělal nic zlého,postavil se na hlavu nohama vzhůru.Vydržel tak hodnou chvíli,ticho bylo dusivé.Ale najednou spustil nohy,otevřel skříň,horečně v ní hrabal,vytahoval papíry,knihy,padaly mu na zem,sebral je,upustil jiné,shýbl se,položil stoh na okno.Listuje,nahlíží do stránek,zvedá oči vzhůru,snad drmolí modlitbu,není rozumět jediné slovo,praští knihou o zem.Boba propadl zoufalství,kdysi přece farmačku znal,není možné,že se mu všecko tak dokonale vytratilo z hlavy.
"Cévní syntetická spasmolytika,"drmolí nešťastně,"to je,to je..."Nahlédne do knihy,zvedne oči k nebi.
"Dipyridamol,prenylamin,Persantin zahraniční,Us-Us-jo Ustimon,ježíšmarjá..."
Panika ho zbavila posledních zbytků paměti,připadá mu,že čte knihu poprvé,že všechna předchozí námaha byla zbytečná.Uhodí se pěstí do čela a zasténá:"Blbec,blbec,blbec."
Co sebekritické slovo,to rána.Honza třeští oči hrůzou,svírá větev,div ji nezlomí.Napadne ho příšerná myšlenka,že Doubravka někde leží mrtvá,že se jí šílenec vymkl z ruky,už chce slézt a přesvědčit se,ale tu opět kdesi zakokrhá kohout.A blázen vystrčí hlavu z okna.
"Pořád budeš kokrhat!To ti nestačí ráno?"
Neviditelný kohout se však nedá.Snad chce přivolat déšť,snad vyzývá soka.Vydá veselý,vítězný pokřik.Boba se doopravdy rozzuřil.Serval si sandál,třímá jej v ruce a pátrá po rušiteli klidu.
"Já ti dám kykyryký!"
V tom se jeho pomstychtivý obličej zrůzní úžasem,který přejde v děs.Trhaně ze sebe vyráží:
"Ha-ha-halucinace!"
Honza pohlédne v hrůze dolů a bleskem sjede po hladké kůře.Neboť u stolu stojí v celé své kráse Cecilka a spokojeně žvýká papíry.
"Do-dorka!Dorka!"vykřikuje blázen,"Dorka!"
Honza se rázem uklidnil,Doubravka je tedy na světě.Ale kdo ví,jak by přijala nenadálé přepadení.Měl co dělat,aby dostal Cecilku ze zahrady,latina jí zřejmě zachutnala.A tak střídavě proklínal neschopného bratra i tuhle umíněnou palici,hůl a provaz,na tebe,to jedině,na řetěz tě uvážu,potvoro,a z Mirka bude náramný veterinář,nedovede si poradit s krávou.Cecilka se ho pokusila na usmířenou olíznout,včas uhnul,už mu párkrát odřela svým struhadlem tvář.Doubravka smažila v kuchyňce řízky,prskající tuk překrýval všechny venkovní zvuky.Když k ní smrtelně bledý Boba vtrhl a drapl ji za ruku,lekla se a pustila vidličku.
"Co se stalo?"
"Halucinace."
"Co?Jaká halucinace?Co jančíš?"
Otevřel pusu naprázdno,vlekl Doubravku na zahradu.Sám šel pozadu jako rak,hned u schůdků se zapíchl do země.
"Vi-vidíš něco?"
"Kde?"
Napínala zrak,viděla jen obvyklou zahradu.
"U stolu."
"A co tam mám vidět?"
Boba se pomalu,opatrně obrátil.Několikrát otevřel a zavřel oči.
"To je strašný,Dorka,já měl úplně jasnou zrakovou halucinaci."
"Myšičky?"
"Ne.Dorka,něco daleko horšího.Já ti viděl sám sebe."
"To se nedivím,že tě to tak vzalo.A kde ses viděl?V bazénu?"
"Ale ne,já byl přece nahoře,chtěl jsem si zopáknout farmačku,najednou ti zakokrhá kohout..."
"Odpoledne?"
"No jo,ale já ho slyšel,Dorka,přísahám.Chci po něm praštit botou,podívám se dolů a co vidím?Sebe,člověče Dorka,já se viděl dole,chápeš,jsem nahoře a vidím se dole..."
"Schizo?"zeptala se Doubravka věcně.
"Schizofrenie?Myslíš?Teda stojím nahoře u okna a vidím se dole u stolu,ale v jaké podobě se vidím,Dorka,já jsem se ti proměnil ve vola."
"Ve vola?"ustrnula dívka.
Mlčí a zkoumavě ho pozoruje.Dosud je bledý,řasy mu vylekaně kmitají.
"Ve vola,Bobo?A kde?Nahoře nebo dole?"
"Dole.Nahoře jsem stál jako člověk,čtu si farmačku,ale dole,Dorka,dole stojím jako vůl a žeru skripta,Dorka,vážně,já ty skripta žral - - -"
Hlas se mu zlomil.Polkl.A úpěnlivě se zeptal:
"Není to léze?Jenže čeho léze.Já už zas všecko zapomněl.Není to tumor?Zhoubný nádor,tadyhle."
Zabodl prst doprostřed čela.Oči má jak tenisáky.
"Mrkni se,nemám červenej reflex ne zorničkách?"
Doubravka mu přejela po obličeji.Zatahala ho za ucho.
"Jdi ty,zase si něco namlouváš.Jsi prostě normálně přetaženej,takhle se nedá študovat.Obyčejnej exhaustivní syndrom,dej si říct,hoď si pár dní pauzu a je."
"Pauzu!Víš,kolik mi ještě zbývá stránek?"
"Nevím.Kolik?"
"Copak já vím?"vzkřikl zoufale a třesoucí rukou ukázal na dým,který se rozptyloval z druhé strany nad chatou.
"Vi-vidíš to?"
"Hernajs,řízky!"
Doubravka se rozběhla.Boba za ní ještě okamžik přituple zíral,jakoby prosté slovo řízky bylo nepochopitelné.Promnul si oči,ohmatal si čelo,pokukuje ke stolu.Neobjevilo se nic,oddechl si.Ztuhlé rysy se uvolňují,svaly počínají poslouchat,stále se nic neobjevuje,je to dobré,zatím je to dobré,odhodlaně vykročí ke stolu,překonal tíseň,první krok prošel bez pohromy,sbírá odvahu k druhému.Běda,v cestě leží čerstvý,měkoučký,zlatavý koláč,jak Cecilka zanechala v trávě navštívenku.Nedělení lehce páchne,Boba to zřetelně zaznamená a znovu zpanikaří,usilovně vzpomíná,při které duševní chorobě cítí nemocný nepříjemné vůně.Ale hlavu má dočista vymetenou.
"Dorka?"zakňourá tázavě.
Ale opět se vzchopí,s úžasem hledí na ožižlaná,oslintaná skripta.Tvrdá realita se mu vtírá do vědomí,avšak táhlé zabučení ho uvede zpět do klamné představy.Začne si ohmatávat čelisti,otevře naprázdno pusu a čeká,jaký zvuk se mu vydere z hrdla.
"To je taky jóga?"
Trhl sebou.
"To jsi ty,Dorka?"
"A kdo,prosím tě.Kvůli tobě máme řízky načerno."
Postavila tác,jsou na něm řízky se spálenou kůrkou,tvrdá patka a tlusté krajíce,podobné rozmoklým houbám,plechovka okurek se zubatým,odhrnutým víkem.Nedá se říci,že by jídlo vypadalo přitažlivě,ale Boba je stejně nepojal do svého zorného pole.
"Dorka,"zeptá se úzkostlivě,"vypadám úplně normálně?"
"Normálně blbě,"uklidnila ho Doubravka přátelsky,"jen jsi vyčerpanej,věř tomu.Máš radši tvrdej chleba nebo mokrej?Řízky si musíš oloupat,odvolala jsi mě zrovna v kritické situaci."
Boba se složil do židle.S odhrnutým pyskem kouká na podnos.
"Okurky vyvázly bez pohromy,jen se neřízni."
Sama mu vylovila okurku,oloupala řízek,položila jej na chleba.
"Na,papej!"
Zakousl se do masa,hlad jej učinil stravitelným.
"Ty jíst nebudeš?"
Doubravka se zhoupla na židli.
"Ne,já jsem jedla u horní tchýně."
"U čeho?"
"U horní tchýně."
Přejel si rukou po čele.
"Já jsem asi opravdu přetaženej,Dorka."
Dívka se naklonila pro okurku.Chroupala.A povšimla si sežvýkaných skript.
"Jaká halucinace,ty panikáři,normální Cecilka."
Nechápavě,zničeně k ní obrátil oči.Poklepala mu okurkou na rameno.A hvízdla na prsty.Vzápětí odpověděla ozvěna.
"Tak vidíš,"řekla dívka spokojeně,"Cecilka."
Boba se zakuckal.Pohotově ho praštila do zad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.