Léto s kovbojem 11 (1)

21. července 2007 v 17:45 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Brýle měla Doubravka rezervní,ale bylo jí skoro nepříjemné vynořit se z blažených mlh do denního světla.Svět měl zraňující hrany,i zvuky byly pronikavě ostré.Převlékla se,umyla a učesala,uchystala snídani (u vajíček zapomněla počítat do sto osmdesáti),donesla ji na zahrádku,ale nedokázala zabránit,aby jí mysl neunikala ze všedního života jinam,do sametu tmy.
"Proč je to vajíčko natvrdo,Dorka?"
Dívka neslyší,usmívá se,sype sůl,solí oloupané vajíčko,solí si prsty,solí a solí.
"Dorka!No Dorka!"
"Co je?"
"Koukáš do blba a solíš si boty."
postavila slánku.Sfoukla závěje na stůl.
"Dorka,přeskočilo ti?"
"Ne,jsem zamilovaná."
"Ježíšmarjá,Dorka,já nevím,kde mi hlava stojí a ty mě otravuj s láskou.Nemám si kleknout?Náhodou?"
"Proč?Jsem snad zamilovaná do tebe?"
"A do koho?"
"Do kovboje."

"Tak podívej se,Dorka,tenhle fór už se mi přejed."
Doubravka prve foukla sůl i na jeho chléb.Otřepal jej a pak znechuceně seškrábl máslo.
"Na mne tvoje provokačky neplatí,miláčku,mě k ničemu nedoženeš.Kdybys mě radši vyzkoušela ledviny."
"Ledviny,jo?"
Zmrazí ho pohledem a drobí své vajíčko na betonový okraj bazénu.Ze špinavé vody se dere bělostné poupě.Lodyha se naklonila pod jeho tíží,Doubravka se dotkne okvětního lístku.Je tuhý a chladný.
"Nelákej sem pořád tu havěť,já ty tvoje zatracené vrabce nesnáším!A ta voda by potřebovala vyměnit."
"Tak ji vyměň."
Boba se na ni pozorně zadíval.Ztratil dech,byla to rána na solar.Dívka čapí proti němu,neuvědomuje si nepohodlnou polohu,je zahleděná a zaposlouchaná sama do sebe,její obličej prostoupilo cosi neznámého a cizího.
"Dorka,ježíšmarjá,nejsi ty nakonec těhotná?"
Její úsměv se ještě projasnil a pak znenadání pohasl.Zpozorovala jeho vystrašený pohled,dotkl se jí neomalený výraz.
"No a?"
Chytil se za hlavu.Změnil se v pomník zoufalství.vstala,sundala brýle a zamnula si kořen nosu.Nebyla na skla zvyklá,tísnila ji.A tísnilo ji všecko,celý život,který se až dosud sunul po vyznačené dráze.
"Nevzrušuj se,"řekla unaveně,"kdybych čekala dítě,nebylo by to s tebou."
"Přestaň,kruci!"
Zakryl si uši,a jako by tím výkřikem píchl,jeho životní síla ucházela,složil se na stůl do skořápek.
"Tak sem dej ty ledviny,člověče!"
"A necháš těch žertíků?"
"Klidně.Tak recituj!"
Ale nevnímala jeho klopýtající hlas,písmena se slévala,v uších se jí zvedal vítr,šuměl a hnal před sebou splašené koně,narazili na výstražnou značku měsíce,rozdupali ji a ženou se dál,stříbro na kopytech i hřívách.
"Kameny recidivují často,šestnáct procent v aseptickém terénu,při infekci,třicet,vystříhat se koncentrace moči,moči..."drmolí Boba a Doubravka se podiví,odkud jí spadl do snu.
"Vždyť to znáš,"zívne otráveně,"dnes přijede Masna,musím jít nakoupit."
"Nezapomeň na cigarety!"
"Jak bych mohla."
Zní to ironicky,ale Boba nic nepostřehl.Nebo se rozhodl špičky ignorovat.Opět rozevřel zaklapnutou knihu a nezvedl hlavu,nechal Doubravku projít brankou bez povšimnutí.Ani dívka se po něm neotočila,na sítnici jí zůstalo leknínové poupě,které se nenadále rozevřelo.Nad hlavou jí cinkaly ptačí hlásky.Na strmé cestě do horního konce vsi ji předjelo auto pojízdné prodejny.Troubilo už zdola.Pod lipou stála neurovnaná fronta,maminky s kočárkem,pár ženských z Jednoty,první vyběhl Míša,položil chleba a balíček na kočár a drandil k Masně.
"Ahoj,Doubravko!"
"Ahoj,Míšo!"
"Maj zákusky."
"Větrníčky taky?" zamlela hubou mlsná bába.
"Jo,ale málo."
"Neskoupils je všecky?"
"Ještě pár zbylo."
Babka se utrhla a klusala do obchodu.Řezník otevřel vůz a přistavil schůdky.
"Jen jdi,Doubravko,skoč si tam,já ti budu držet místo."
Tykání Doubravku uzemnilo,ale Míšova bezprostřednost ji zároveň okouzlovala.
"Tak jo."
Troubení otevřelo všechny chalupy a hemžení se ustálilo ve dva proudy,do obchodu k Masně a od Masny k obchodu,tentokrát se uskutečnila dodávka zboží téměř současně.Ženské se potkávají a jako mravenci si vyměňují informace.
"Má játra?"
"Zas jí došlo kafe."
"Filety dovezli?"
"Přivezli pivo?A co sodovky?"
"Dietní párky má?"
"Laskonky ještě neprodala?"
"Kotlety jsou zas ta tlustý jako posledně?"
I psi nepokojně větří,vůz je přitahuje,občas po nich někdo mrští kamínkem.jen kačeny se pokojně šplíchají v rybníce,vystrkují na svět zadečky a jakési dítě je zamyšleně pozoruje,rozbaluje karamelku za karamelkou,cpe si cukroví do pusy a papírky hází na hladinu.Slunečný den nedosáhne do venkovského kvelbu.Je tu temno a chladno,ženské jsou nalehko,na pažích jim naskákala husí kůže.V regálech jsou naskládány konzervy,které osvobodí ze zakletí obvykle některý chatař,pod sklem jsou nejrůznější balíčky čokolád a cucavých bonbónů.A tavené sýry a různými obrázky a proklatě stejnou chutí.Čerstvě dovezené zboží nechává prodavačka na pultě,jde na odbyt rychleji.Pod pláštěm má několik svetrů a při každém cinknutí zvonku bolestivě zkřiví tvář.Ublíženě obsluhuje a dluhy píše na lístečky a shromažďuje v šuplíku.Nemá tu věru lehký život,některé rodinky zajedou po výplatě na nákup do města a pak posílají haranty nakupovat bez peněz.Chataři platí hotově,ale kdyby jim šla na ruku,nevydrží s ženskými ze vsi.
"Milánské špagety a to vepřové a ty fazolky,prosím vás.A vlasové nudle,jo,a cigarety."
Prodavačka pokládá s kamennou tváří věci na pult.
"A jestli byste mi mohla dát zákusky,čtyři."
"Že si na to neveme stěhovák,"zahučela vzadu Jitka.
Ženské snad čekaly na povel,rozbrebentily se jedna přes druhou.
"No jo,chataři."
"Něco jíst musej."
"Ať si dojedou do Prahy,mají auta."
"Který ty kousky?"zeptala se drsně prodavačka?
"To je jedno,"pípla Doubravka,"a vajíčka."
"Nejsou."
"Tak chleba."
"Objednala jste si ho?"
"Jo."
"Půlku?"
"Ne,celej."
"Hned celej,"remcá Jitka,"aby na nás zbylo,paní Smolková."
Doubravka se teprve teď ohlédne.Její úsměv Jitku ještě podpíchne.A když se ta hubená pražská holka o ni u východu otře a omluví se,vře Jitka vztekem,já ti dam pardón,káčo jedna brejlatá.Ale ovládne se,před ženskými se nemíní shodit.Prohrábne své dlouhé,husté vlasy,až v temné kvelbu modravě zajiskří.Jenže Doubravka,jíž byl ohňostroj určen,už nic nezahlédla.Klidně si míří kolem rybníčku k Masně.
"Akorát jsi na řadě,"volá Míša už z dálky.
"Jdi napřed."
"Já počkám.Gábinka stejně spí.To není sestra,to je neteř."
"Takže jsi už strejček."
"Neva.Lez už!"
Doubravka se postavila na schůdky a nahlédla do útrob vozu.Výpar uzenin se mísí s pachem čerstvého masa.Krvavé kusy zůstávají pro dívku věčnou záhadou,stěží rozezná hovězí od vepřového,názvy jako šál,plecko,špička,hrudí,kližka pro ni znamenají pramálo.
"Něco na guláš.Asi čtyřicet deka.A dva řízky."
"Kotletky nechcete?"
"Tak jo.Libovější nemáte?"
Růžolící děda zastrčil drobné do peněženky.Za schůdků však nesestoupil.
"To se ví,že má,"prohlásil rezolutně,"co jí to podstrkuješ,tamhle z kejty jí ušmikni!"
"A na polívku něco."
"Oháňku nemáš?Není nad polívku z volský oháňky,Doubravko,to se i lordi volizujou.Dej jí to žebírko,tamhleto,a kousek kostičky,taky řídkou a játra na knedlíčky.Tamhleten květ vypadá pěkně,je to z mladýho kusu,pravou svíčkovou nemáš,co?To je Doubravka,nevěsta našeho Honzy."
"No podívejme se,"vloží se do hovoru pomocnice,která hbitě počítá,"tak Honza do toho praští."
"Aspoň se usadí,podotkl řezník a vytáhl odněkud kus svíčkové,"přejete si vcelku nebo nakrájet na biftečky?Cikánskou nechcete?"
"Deset deka,"vydechne Doubravka,udolaná tolikerou péčí.Bojí se ohlédnout,děda tu kvůli ní pěkně zdržel frontu.Ale zdá se,že se znepokojuje sama.Honem vytáhne peníze,chytne balíčky do náruče a uvolňuje místo.
"Pozor,vypadly vám játra,"stará se děda,"moment,já vám s tím pomůžu."
Hodný děda postavil svou kabelu pod lípu a pořádá Doubravčin nákup do síťovky.Dospod konzervy,na ně maso,docela nahoru dorty.
"To není nic praktickýho,taková taška,vajíčka tam nemáte?"
"Oni neměli."
"No jo,lidi to nekupujou,většinou mají svoje.Já vám seženu čerstvý,snešený,ještě teplý."
"Děkuju,jste moc hodný."
Je té ochoty už skoro příliš,lidé civí a děda je důkladný.
"Vždyť jste z rodiny.Mohli byste s Honzou u mě čásek bydlet,než se vám naskytne něco lepšího,je jich tam jak malejch myší."
Hlučně se zasmál.
"Ten chlebíček se tam nevejde,ten musíte nést v ruce."
Doubravka si jen olízne rty.
"A vy jste horní dědeček nebo dolní?"
Zamyslil se.
"Já?Jak se to vezme,já jsem Honzova dolního táty matky nevlastní bratr.Teda jeho vlastního matky nevlastní bratr."
"Aha,"řekla Doubravka bez přesvědčení,jen z touhy opustit náves,"no jo,tak vám děkuju."
"A nezapomeňte se zastavit pro vajíčka.Tamhle,jak je ta nová střecha."
"Jo,já přijdu."
Odhodlaně vykročila.Zdálo se jí,že už se s dědou vybavuje drahnou dobu,kdyby se neutrhla,mohla by tu stá až do vánoc.Ale nedalo jí to,ohlédla se.Milý děda stojí na stejném místě,se zalíbením se na ní kouká.Dojalo ji to,byla by mu zamávala,ale v jedné ruce má síťovku,v druhé šišku chleba.
"Nashledanou,dědečku!"
"Tak zejtra."
"Jo,děkuju.Zejtra."
Vstoupila na hráz,vyhnula se děvčátku,které se producíruje na kole,pustilo řidítka a mává jí oběma rukama.Usmála se.Ale nevšimla si,že od obchodu postupuje tank.Jitka viděla jako na dlani Doubravčin důvěrný rozhovor s dědou,úsměvy,rozdávané Honzovým sourozencům,cítí ještě její plachý dotyk v krámě,slyší její tichý,omluvný hlas a vztek ji opřádá mozek,ohlušuje ji,zahaluje svět rudou mlhou.Jitka se valí vpřed,nevnímá nic,jen malé,chvějivé světýlko,jedinou překážku svého štěstí,narazí na ni plnou silou.
"Pardón,"vykřikla okázale na celé kolo,ale její hlas zanikl v káchání kačen.Rozlétly se na všechny strany.Doubravka vynořila obličej nad hladinu,na brýlích se jí zachytilo kousek zeleně,vyplivla vodu a docela klidně odvětila:"Nic se nestalo."
Jitka se zhrozila svojí převahy a svého neuváženého činu,rudá mlha vzteku se rozplynula,vidí teď celou náves,zkoprnělého dědu,ženské u Masny,Míšu,který strčil sestřičce kočár a uhání někam na jejím kole,náhle pochopila,že zesměšnila jen sebe samu,nahlas vzlykla a utíkala domů.Nádrž je mělká,jenže dno je odporně bahnité.Doubravka šlape vodu,ani ji nenapadlo pustit nákup,vyhodí na břeh nejdřív chléb,pak síťovku a už se hrabe ven,děda se vzpamatoval jako první,běží jí na pomoc,podává jí ruku.Dívka ho za odměnu zkropila zvířenou špínou,otřepala si vlasy jako pes.
"To nic,to nic dědečku,"uklidnila ho s bezstarostným úsměvem a sundala zelenou řasu z brýlí.Zamířila k pumpě,děda úslužně cupe za ní.
"Chceš napumpovat?"nabídla se holčička,která převzala od Míši kočárek.
"Jo,ale nevzbuď Gábinku.Jak ty se jmenuješ?"
"Přece Jana."
"Tak pumpuj,ale fest,ty Přece Jano."
Vesnice se nepřidala na žádnou stranu,vyčkává,přihlíží.Doubravka pečlivě omyla chléb,dala jej dědovi podržet,důkladně propláchla sí´tovku s věcmi,podala mu ji,sundá pantoflíčky (jaký div,že je nenechala v bahně),odhrne si dlaní zeleň z pleti,připadá jí,že je celá olepená kačením trusem,trhnutím rozepne zip a svléká si dlouhé kalhoty.Děda o krok stoupil,tváří se,že ho to nezajímá,třebaže dlouhé nohy se nevyjímají pod čistým proudem špatně.Lidé vyšli před obchod,babky div nepřepadnou z okna,řezník ustrnul s kotletou v ruce.Dívka přetáhla přes hlavu mokrou halenku,děda honem zkoumal nahoře počasí,hlavu zvedl,ale oči mu kouzaly dolů.Doubravka zůstala v bikinách,ohnula záda pod pumpu.Janička už byla celá říčná a jeden z brášků jí přiběhl na pomoc,voda se hrne z kopce na silnici.Dívka se vztyčila,zavrtěla se,něco jí nepříjemně zalechatlo,sáhla za horní díl opalovaček (děda si v rozpacích posunul čepici daleko z čela) a vytáhla pulečka.Za ocásek.
"Chudinka malá,nemoh bys ho hodit zpátky?"
"Stejně ho sežerou kačeny,"řekl Pepík věcne a mrštil potvůrkou daleko do vody.O malou chvíli dřív dostihl Míša stádo,řítil se rovnou strání,dal si slalom mezi keříky a už zdaleka volal:
"Honzo,Honzo,vona se topí!"
"Kdo?"
"Doubravka."
"A co?"
"Topí."
"Co říkáš?"
"Topí se,Doubravka,Jitka ji hodila do vody."
"A kde je?"
"Utíkala domů."
"Tak se netopí."
"Topí,Doubravka.Jitka běžela domů.Doubravka je v sádce.
"V tom sajrajtu!Hlídej,bráško!"
Než se Míša vzpamatoval,byl z kola dole,byl to čirý nerozum,do kopce se stejně jet nedá a kromě toho už je malé i pro kluky.Honza chňapl bicykl pod paží,letí do kopce,sedne si až na poslední úsek cesty a vjede rovnou do nejlepšího.Obecenstva je jako v letním divadle a všechno kolem dokola se směje,Honza seskočil rudý a udýchaný z kola,praštil s ním o zem a neovládl svou zuřivost.
"Máš rozum?"
Doubravka na něho nevinně pohlédla.
"Ne,"odpověděla mile,"máš kapesník?"
"Jo."
Vztekle vytrhl kapesník z kapsy.
"Děkuju,"usmála se dívka.
V proudu vody omyla své brýle,pečlivě je otřela a nasadila.Řehot se nesl ze všech konců ve všech tóninách.
"Sakra,pojď už pryč!"
Honza ji neurvale chytil za ruku,vleče ji od pumpy.
"Moment,"vzepřela se Doubravka a vzala od dědy chleba,"děkuju,dědečku."
"Taky ji necháte producírovat,"vyhrkl Honza.
"No a co?"
Měl chuť po ní skočit,ale než se odhodlal,přehodila mu přes ruku své mokré svršky,vzala od dědy kapající síťovku,ohlédla se po lidech a vyprskla smíchy.
"Pojď k nám,"řekl Honza mírněji,vzdorně se postavil obecenstvu a vedl si vodníka domů.Kupodivu maminka venku nestála.Ale mokrá dívka ji nijak nepřekvapila.
"Jde o to,mami,"začal Honza nesměle,"stalo se totiž..."
"Já vím,díky tomu tyjátru jsem stačila napíct lívance,jindy mi to kradou přímo zpod ruky.Dej jí můj župan a nalej jí polívku,nebo ne?"
"Ale jo,"řekla Doubravka.
"Přemáchnout si to můžete ve škopíku,Honza vám ukáže.Já od těch lívanců nemůžu,mam krásně rozpálenej plát."
Cachtají se v síni,Honza ždíme texasky,dívka otevřela almaru a svlékla se za dveřmi úplně,frotýruje se ručníkem,hodila do škopku i své opalovačky.
"Ty vůbec nevíš,co je to vesnice."
"Co bych nevěděla.Lidi a domy.A krávy,samozřejmě."
"Ono jí snad ruplo v bedně!"
"Komu?Jitce?"
"Tobě!"
"Mně?"
"Jitce taky."
Vyždímal opalovačky.S takovou silou,že v nich nezbyla kapka vody.
"Já ji docela chápu,Honzo."
Doubravka stála v přítmí a usmávala se.
"Ty ses ani nenaštvala?"
"Dost.Já jí nenávidím jako ona mě,jenže já mma jinou školu.Ale možná,že tím leccos ztrácím.
"A co?"
"Vzrůšo."
"Věděl bych o lepším."Prudce se začervenal."Jdi radši dovnitř,já to pověsím."
Vzala si župan a odešla.Položil si její mokré tričko na obličej.Potřeboval se zchladit.Na šňůře se třepetaly plenky a dětské prádlo.Pokud jeho paměť sahala,vždycky tu něco vlálo ve větru,pařilo se na slunci nebo tvrdlo mrazem na kost.Shrnul suché pleny na stranu a začal věšet.A tu ho zarazilo mocné,teplé vydechnutí,ned plotem se vynořila známá,tisíckrát prokletá tlama.Cecilka.
"Ty krávo jedna nešťastná,to za mnou musíš pořád lézt?"
Nevšiml si,že ke zdi sousedního domku se přilepila Jitka a že ho sleduje zamlženým pohledem.zaslechl jen hlasitý vzlyk.
"Aspoň kdybys mi nenadával."
Ohlédl se po hlase.Dvě slzy stékaly po broskvové pleti.Výčitka ho naplnila nevolí.
"Nadávám ti snad?"zavrčel a pověsil na šňůru Doubravčiny bikinky."Mám zrovna kdy si tě všímat.Hergot,to se nemůžeš pěkně pást,nestrkej mi sem ten čumák!Co bych ti nadával,Jituš,já proti tobě nemám to nejmenší,ale už ať mažeš,hergot,zpátky,než tě nečím vemu po palici.Kráva jedna zatracená!"
Povzbudivě se usmál,ale Jitka ve svém hoři nemůže přebrat,co bylo určeno jí a co Cecilce,pro jistotu brečí dál a kráva se přidává táhlým zabučením.
"Já se na to vykašlu,"zoufá si Honza a přichytne kolíček,"řev jak po teleti,je to vůbec možný?Já tě mam docela rád,Jituš,fakticky,jsi fajn kamarádka,jenže ona,Doubravka,ona je-ona je..."
Zasnil se.Oči má vlahé,zamžené,v ruce protřepává tričko.
"Ona je...Mám ti říct,co je?Mám?"
ty už mi nemůžeš říct vůbec nic,Jituš.Kruci,neokusuj mi tu jabloň,nebo vytrhnu plaňku a zmaluju ti hřbet do modra.Nemůžeš,Jituš,to je marný.Ona je jediná,jediná na světě,jestli to chápeš."
Hleděl jinam,mimo svět,celý zářil,v životě nebyl tak hezký.
"Jen abys ještě nepřilez,ty jedinej!Nic o ní nevíš."
"Vím všecko,co potřebuju."
Zasněně se usmál.A hned mu oči plné pohody zasršely vzteky.
"Tak ji vidíš,potvoru jednu,přitáhne za sebou stádo."
Krávy ve sraženém útvaru postupují po asfaltce.Malý Míša se jim marně staví do cesty,tluče je haluzí přes boky.Nevšímaj si ho.
"Já je nemoh udržet,Honzo,málem udělaly z jednoho trabanta škatulku od sirek."
"Já vás dám řezníkovi,holky zatracený,a tebe první,bestie jedna."
Ale podrbal Cecilku mezi rohy a přehoupl se přes plot.
"Já za to nemůžu,Jituš,vážně,za to člověk nemůže,jdeš od toho stromu sakra!Míšo,řekni Doubravce,že jsem na naší pastvině."
"A která to je?"
"Ona ví."
Stádo odhřmělo.Prádlo vlaje ve větru.Míša útrpně hledí na plačící dívku.Přeleze k ní do zahrady.
"nebreč,Doubravka se nezlobí."
"To je mi šumafu!"
Vyplázla jazyk.A zmizela ve své chalupě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.