Léto s kovbojem 10

15. července 2007 v 12:20 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Je noc.Teplá a tichá,vlaze větrná.Po hvězdné louce se žene stádo splašených mraků.Film bez děje a beze zvuku,ale plný krásného napětí.Čerstvě ražený měsíc se objevuje mezi rozevlátými hřívami a ubíhajícími těly,kopyta nebeských koní ho nedokázala zadupat do oblohy.Kdykoliv zasvítí,zahrne stromy stříbrem,pokouší se jej setřást,listy šelestí,větve sténají.Na dolním konci vesnice napadl ticho pes,přidal se druhý a už si předávají štafetu hlasů ze dvora na dvůr,ze zahrady na zahradu.Kolem plotů se krade podivné stvoření,zachumlané v šátku,nahoře u Macháčků (dosud se tam říká U Macháčků) mávlo černou perutí a vhodilo do otevřeného okna náruč orosené vůně.Vzápětí se ozval srdceryvný výkřik a temné zjevení se vrhlo s rozpraženými křídly do temnoty.Okno se rozsvítilo.Ještě před okamžikem pokojně spali v široké manželské posteli Honzovi horní rodiče a v postýlce pochrupoval nejmenší Petříček.Ale teď se dítě rozeřvalo na celé kolo,máma vstala a konejší je,otec mžourá do světla,Lenka stojí s rukou na vypínači,oči jak namočené žemle.
"Kdo to křičel?"
"Ale tadyhle máma!Nejspíš se jí něco zdálo.Kdyby aspoň toho řvouna nevzbudila."
Přitáhl prošívanou deku přes hlavu.
"Když sem vletěl pták."
"Pták?"žasne Lenka.
"jo,představ si.najednou mi přeletěl přes hlavu velkej mokrej pták."
"Mokrej,jo?Muž opět vystrčil hlavu."Velkej,jo?Velkej a mokrej!Tak to byla husa.A ty jsi druhá."
Honem se přikryl.
"Tak to vidíš,"řekla žena beze zloby dospívající dceři,"ani se radši nevdávej."
"Co je?Co se tu děje?"
To se objevil rozespalý Honza,na pyžamovém kabátku nemá jediný knoflík,zimomřivě si jej přitahuje k tělu.
"Ale vletěl sem pták.Celej mokrej.Sed si mi na hlavu."
"Ježišmarjá,"zaúpěl muž pod pokrývkou.
"Mami,co je?"
"Co se stalo?"
Vtrhla sem drobotina,rozježený Míša a sůvičky holky.
"Kolik vás tam,hergot,ještě zbejvá,"rozzuřil se muž,"kolik se vás bude ještě vyptávat!"

"Ty spi,"napomenula ho žena,"tebe se to netýká.Hajinkej,miláčku,"dodala zcela jiným tónem,omočila v čaji dudlík a strčila jej dítěti do pusy."Někde tady bude,asi se schoval.Sed si mi na hlavu,já se ohnala a on letěl dál."
"Kdo,mami?"
"Mami,kdo?"
"Pták."
"Jakej pták?Mami,jakej?"
"Co je zas?"
Božka přišla s kňourající Gábinkou na ruce,v rozčilení si zapomněla zapnout košili.A za ní vykukoval škvírkami mezi víčky její manžel.
"Já chci spát,"zařval muž v posteli a zachumlal si hlavu do pokrývky tak zuřivě,že vystavil na odiv šlachovité,příšerně chlupaté nohy.
"Vletěl sem pták."
"Nevletěl,mamince se něco zdálo."
"Nezdálo."
Děti se pustily do hledání.
"Tady je!"vykuk Míša vítězně třímá kytici,lupínky se sypou na zem."Kytka!A jaká voňavá."
Muž vyletěl z postele.
"Kytka,jo?na to si teda posvítím.Kdo ti má co házet do postele kytky?Vdaná ženská a kytky!To mě podržte!Na to jsi už trochu stará."
"Třeba to bylo pro mne,"hlásí se Lenka.
"Ty jsi na to zase moc mladá.Od koho je ta kytka?Kdo ji sem hodil?"
"Ty blázne stará,jak to mám vědět?"
Ženě cukne v koutcích,mužova žárlivost jí docela lahodí.
"Nehádejte se,ta kytka patří mně."
"Abys ty nebyl při mámě,"ustupuje muž,"to můžeš vykládat holubům.Od které doby nosí holky kytky klukům?
"Od té doby,co je rovnoprávnost."
Honza přistoupil k otevřenému oknu.Hvízdl.A když se dočkal ozvěny,vyskočil ven.Bos,v trenýrkách,v pruhovaném kabátku,na kterém se dávno utrhaly všechny knoflíky.Psi štěkají jako diví.Celá rodina se hrne k oknu,venku je tma tmoucí a vůně,která bere dech.Opilé můry se potácejí z květu na květ,nahoře na nebi se prohání mračné stádo.V mokré trávě poskakuje temný pták,marně se pokouší vzlétnout,je to zvláštní,ale až v okamžiku,kdy je lapen a spoután,má pocit letu,stoupání,volnosti.Rosa proniká černým šátkem,ale ani Doubravka,ani Honza necítí chlad,srostli spolu v nádherně svobodnou bytost,která se vznáší prostorem bez hranic,bez cíle.Měsíc po nich chvílemi chrstne stříbrem,ale neokáže odhalit tajemství dvou propletených těl,drásaných ostřicí,polibky,trnitými větévkami,kamínky,zuby a nehty,stisky k udušení.Studený patron ničemu nerozumí,mrhá vypůjčeným světlem a bere tmě bosé nohy,pavučinku v šípkovém keři,pohozené brýle.Bytost ztichne,zvolna se rozdělí.Světelné moře je příliš chladné,oba se bojí,že utonou,halí se do jednoho šátku,couvají pod ochranu keře.
"Máš rozum,"pohrozí Honza vzhůru,"takhle svítit?"
Doubravka vyplázne na měsíček jazyk.
"Kdyby tu někdo šel,stejně by nás neviděl."
"Myslíš?"
"Vím.Protože jsme tu nebyli.Pádili jsme tam s těmi nahoře."
Tak teda pádili,s těmi nahoře,myslí si Honza,už jsem slyšel všelijaké výrazy.Ale ta holka je třída,to je fakt.
Máš ráda mraky?"
"Ne,tebe."
"Ale já tě mám radši."
"Nemáš."
"Mám.Ty ses na mě naštvala,to já bych nemoh.Kvůli ničemu."
"Tak to není láska."
"Jak to?"
Protože nechceš,abych byla lepší,než jsem."
"Vždyť ani nemůžeš.Mně stačíš takhle.Mně by nevadilo nějaký pitomý tetování.Mně se na tobě líbí i to,co je ošklivý."
" A co je na mně ošklivý?"
Dlouho uvažoval.
"Nic,"řekl rozpačitě,"aspoň nemůžu na nic přijít."
"Takže v tom lítáš."
"Lítám?Lítáme,ne?"
Zašmátrala po brýlích.Tráva byla mokrá a strašlivě voněla.Rozvonělo se všechno,i světlo.A noc se naplno rozezněla cvrčky,žábami a větrem.
"Já bych ti dokázala odpustit i vraždu."
Tak to není láska."
"A co je to?"
"Šílenství."
A já jsem šíleně..."
Zakryl jí pusu.
"Neříkej to,radši to neříkej nahlas."
Dlaň mu voněla rozdrcenou trávou.Přitiskla k ní rty,zuby,jazyk.Stáhl ruku.prudkost citu se rozlila v bezbřehý smutek.Bez hnutí ležel a pozoroval letící mraky.Věděl,že je nemůže zastavit.
"Ftohonos théon,"řekla Doubravka.
"Co je to?""závist bohů.Už staří Řekové věřili,že bohové nepřejí lidem štěstí,a báli se o něm mluvit nahlas."
"Nejsou žádní bohové."
"A proč se tedy bojíš,abych řekla,že jsem šíleně..."
Zakryl jí pusu.
"Nevím.Bojím se."
"Že léto skončí?"
"Slíbilas mi,že neskončí."
"A tys mi slíbil,že nebudu stará."
Při každém slovu ho šimral na dlani její dech,působilo to jako šumivé bublinky v limonádě,vlévala se do něho nová svěžest,smutek se vytrácel.
"Mlč už,ty psychologu,"řekl něžně,"než mě zblbneš na ultimo."
Rozesmála se a vlhkou,otevřenou pusou mu narazila na bradu,objal ji a strhl ji do oslnivého světla,posledním cípkem rozumu si uvědomila,že podivné zachrustění vydaly její rozmačkané brýle a že je jí to úplně lhostejné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.