Léto s kovbojem 1

2. července 2007 v 21:49 | Jaromíra Kolárová |  ~ Kovboj ~
Je léto,plné léto,léto k zbláznění.Slunce sežehlo rosu,vyblýskalo zeleň,zapálilo kohoutky a smolničky,vybílilo paprsky kopretin a zlatě plane v mochnách a v pryskyřnících,v motýlcích štírovníků.Hustá medová vůně stojí nad květinami,vítr někde horkem usnul,tu a tam se zhoupne květ pod čmelákem,pod včelou.Obloha je čistá a nekonečná,jen stříbrný bod letadla odvíjí v modři bílé vlákno,které se pozvolna rozpadá v kadeřavou vlnu beránků.List kontryhelu chrání v žáru rosnou kapku,zazářila duhou a vylila se,zelený koník uskočil,vzlétl modrásek.Na louku vyšla dívka.Slunce se jí odrazilo od brýlí,zazářilo v krátkých vlasech,zalilo ji teplem.Bylo jí to příjemné,šla dlouho stínem.Na plochém kameni se vyhříval slepýš,při zvuku kroků pomalu sklouzl a ztratil se v trávě.Dívka usedla na jeho místo a znehybněla.Zvolna se nabíjela teplem,vzdávala se barvám a vůním.Nemyslila na nic,usmívala se.

Zprvu se schoulila,ale teď se rozvírala jako květina,nevědomky se sesunula s kamene a přimkla se zády k trávě,rozpřáhla paže a přimhouřenýma očima sleduje bílou stopu v nebeském blankytu.Dole u země zní bzukot a nahoře se překřikují ptáci,zvuky se prolínají a navozují pocit ticha,konejšivého,živého ticha.Motýla oklamaly červené plavky,přistál na dívčím ňadru a přizdobil je pavím okem.Je bez tíže,dívka pozoruje pohyb křídel,motýl zazáří a zhasne,zhasne,zazáří.V té chvíli ji zalehlo slunce.Prohnula se pod tíhou žhavého plástu,teplo se zhmotnilo v neznámou,nikdy nepoznanou bytost.Polekala se vlastní představy,vyskočila,pestrá křídla se jí mihla kolem spánku,dívka setřela s tváře horkou vlnu a rozběhla se lukami.Dole ji zastavilo houští,hořce zavonělo vrboví,nohy vklouzly pod chladivé listy devětsilu,v zeleném příšeří se zatřpytila voda.Hrnula se přes oblázky do tůně,kde se skoro zastavila,vnikala pod kořeny,skrývala se mezi černým kořáním.Světlo procházelo listím a po hladině se chvěla sluneční prasátka,v písku na dně se stříbřila slída,kmitl se duhový pstruh.Dívka shodila střevíčky,položila na ně brýle a květovaný šátek,pověsila na keř plavky a vklouzla do vody.Ponořila se celá,jakoby chtěla spláchnout znepokojivý pocit,který vyvolalo slunce,ale voda ji spálila,dívka se vynořila nad hladinu a nadechla se.Potopila se a zajíkla se chladem,smála se.Někde v nedohledné výšce bylo nebe,kdesi v dálce zůstal všední svět,tady byla jen zeleň a duha,světlo a stín,žár a chlad.Jen slunce a já,jen voda a já,jen motýl a já,prozpěvovala si dívka,ale slova se ztrácela mezi kapkami a podobala se ptačím trylkům.Ale náhle uprostřed vytržení padl na děvče stín.Zdálo se jí,že není sama,že ji někdo pozoruje.Ohlédla se a strnula.Obrovská hlava.Strašlivá tlama.Netvor frkne nozdrami,skloní se,zaboří nohy do vody.Dívka vykřikla.Vylétla na břeh.Netvor postoupí doprostřed tůně a pije,chlemtá.Dívka je nahá,škrábne ji větvička,šlehne ji kopřiva,po celém těle naskočí husí kůže.I světlé vlásky na krku se zježí hrůzou.Netvor se pohnul,voda se zkalila.Srdceryvný výkřik.Úprk vzhůru do slunce a honem zpátky do úkrytu větví.Temně modrá skvrna za netvorem je totiž člověk.A frkající nestvůra noří své nohy hlouběji a hlouběji,zvedla hlavu.
"Nemůžete zahnat toho býka?Prosím vás."
"Býka?"podiví se modrá skvrna,hlas má docela mladý.
"Bejci jsou už dávno ve zkumavkách.Jedinej bejk široko daleko..."
Sklapl.Zarazil se.Měl na své straně červené plavky i střevíčky,byl tedy na koni.Ale převaha ustoupila pod dívčím pohledem.Ta holka je dočista bezbranná,připoutaná nahotou k vrbičkám,zbledla strachem,ale kukuč má jako nůž.Najednou se cítil malý a hloupý a svou chvástavou větu už nedokázal dokončit.
"To je přece Cecilka."dodal krotce.
S notnou dávkou rozmrzelosti drcnul krávu do boku a zavrčel na ní.Taky za ním musí všude lézt a všecko zkazit.
"Cecilka?Vy ji znáte?"
"Jo.Já znám daleko široko všechny krávy.Ale vás jsem tu ještě neviděl."
Dívka se zaškaredila,oči se jí ještě zúžily.
"Kdybyste tedy s tou svou Cecilkou odešel.Nebo mi hodil věci,buďte tak laskav."
Slova jsou jako vodní kapky,ale bez stříbra a bez duhy,jen chlad v nich zůstal.Mladík se sehne k dívčím střevíčkům,opatrně sebere brýle,odrazí do křoví slunečná prasátka.
"Chytejte!Ať si mě můžete pořádně prohlídnout."Dívka zbledne vzteky.
"Ale volů je u vás široko daleko dost,co?"
"Ne,ti jdou v útlém věku na jatka."
"Fakt?A že vás nechali vyrůst?"
Zasmál se.Navlékl na dlouhý prut její opalovačky a napřáhl je přes vodu.
"To je řečí pro takovou maličkost!"
Chtěl ucuknout a trochu ji potrápit,ale dívka vztáhne ruku a chňapne po plavkách.V podpažní jamce zasvítí světlé chmýří.Mladík stáhne prázdný prut k sobě,okamžik stojí bez hnutí,kdyby podal přes vodu červené pantoflíčky,dívka by navždy zmizela.Nezmizela,zůstala by mu v paměti jako neskutečný,snový obraz,rybka,která vyskakuje z vodní tříště k slunci,prolétne zelenou sítí listoví a nachytá na sebe chvějivé zlaté penízky,poztrácí je ve vodě a zahalí se duhou.Přebrodila se k němu.Pohasla jako ulovená ryba.Docela obyčejná holka.Červená barva jí nesluší,vrhá jí na pleť žlutý stín.Přihladila si rukou zmáčeného ježka na hlavě,navlékla brýle a vklouzla mokrýma nohama do pantoflíčků.Vyrostla a upřeně se na něho zadívala.Provokativně si ho prohlížela shora dolů,zdola nahoru.Otřepané texasky,bundu,která se nedá dopnout a odhaluje pruh bronzové kůže i temný porost na prsou,opálený obličej stažený v posměšnou grimasu.Zapotil se pod pátravým pohledem,v prvním popudu chtěl přitáhnout kraje své kazajky k sobě,ale tu radost jí neudělal,vypjal hruď.
"Tak co?"
"Hm."
"Co hm?"
"Nic moc."
Není to obyčejná holka,třpyt se jí vrátil.
"Vy jste se prve díval?"
"Já?"
Zatracená Cecilka.Takhle ho prozradit.Dostane,kráva jedna,žízeň zrovna v nejlepším.
"Kdybych se byl náhodou díval,tak bych vám to stejně nemoh říct."
"Proč?"
"Ze slušnosti."
"Jo ze slušnosti..."
Byla protivná,ale měl ještě v mysli její obraz,zář plavého chmýří.Usvědčil se horkou vlnou,která mu znenadání šplíchla do tváře.Pokusil se zvládnout situaci žertem.
"Vy jste divná,"řekl rozmarně,"Cecilky se bojíte a ze mne strach nemáte."Sebejistý úsměv,znevažující tón.Dívka stojí,neuhne ani o krůček,v očích má výzvu.Strpí,aby se přiblížil až k ní,dovolí mu položit ruku na své rameno,ale když ji chce přitáhnout k sobě,udělá něco zcela nečekaného.Rychlý pohyb,pevný hmat,a svůdce se vznese do vzduchu.Přistál poněkud tvrdě a až v potce,převrací se ve vodě,vyplivne písek a vydechne vyčítavě:
"A já se chtěl s vámi oženit."
"Oženit?Se mnou?A proč?"
Chlapec vstal,crčí z něho voda,ale kolem úst mu hraje záhadný úsměv.
"A proč ne?"
Skutečně,proč ne?Dívka si nemůže vzpomenout na jediný trochu pádný důvod.Vnímá jen slunce a svěžest vody v listí.A trávy.V dálce táhle zabučela kráva a do mladíka vjel život.Chopil se prutu a běží vzhůru do kopce,mizí za úzkým pruhem stromů,ale jeho hlas se nese do veliké dálky.
"Zuzo!Terezo!Helgo!Nány jedny zatracený!Krávy pitomý,já vám to spočítám."
Dívka se za ním dívá,sejme brýle,dýchne na ně,očistí je květovaným šátkem,a když je opět nasadí,vidí jen strakaté krávy jako vyloupané kaštánky.Uváže si šátek a pustí se po lukách,proniká jí radostná síla,vesele bzučí kolem hlavy a docela nahoře na neví se zavěsila skřivánčí písnička.Mladík sehnal stádo dohromady,opírá se o krk kaštanové Cecilky,koupe se v dobré a živné vůni stáda a zádumčivě pozoruje,jak se dívka vynořuje a mizí ve vlnách krajiny,plane v zeleni ohnivým,cizokrajným květem a ztratí se v modrém lese.Napadne ho,že zároveň s ní se vytratilo i štěstí,usměje se své nesmyslné myšlence,vždyť před hodinou ani nevěděl,že je to zrousané stvoření na světě.Rusalka,která se vyzná v džudu,no nádhera!
Dívka se u lesa zastavila,sňala brýle a rozhlídla se.Měla ráda okamžik,kdy se svět rozplynul a změkl,kontury se vytratily,u nohou se jí čeřilo moře,vzdouvalo až k ní zelené vlny.Nasadila brýle a záhady se rozluštily,vzdálená ocel bylo žitné pole,mléčná skvrny se rozrostla v březový hájek a na dosah ruky visely tři zázračné oříšky.Ještě nedozrály,krčily se v zeleném lůžku.Byly krásné,dotkla se jich,ale nechala je růst,zbývalo jí dost času k rozlousknutí.A tu spatřila na druhém kopci pestré stádo a uprostřed chlapce v texaskách,strhla šátek z hlavy a zamávala.Zasmála se a zavolala do dálky.
"Ahój!Ahój,kovboji!Kovboji,ahój!"
"Ahój,"neslo se po lukách,"Rusalko,ahój!"
Všechno bylo skončeno,ale nedokázala odejít.Přiložila obě dlaně k ústům a zahalekala:
"Jak ti říkají?"
"Honza.Honza Macháček."
Snad na tom nebylo nic zvlášť směšného,ale bláznivě se rozesmála.A zamávala šátkem vysoko nad hlavou.
"Macháčku,ahój!"
Smích rozmazával slova,ale chlapec nabyl odvahy a na celé kolo zakřičel:
"Rusalko!Přijď večer k tůni!Přijdeš?"
"Možná."
Ještě zatočila šátkem a vtrhla do lesa,pichlavě ji objal,skála studeně dýchla,šátek se zachytil v ostružiní.Vyprostila ho a rozběhla se stezkou,zmatená,nespokojená sama se sebou,ale pochopitelně rozradostněná.Teprve na pěšině zvolnila chůzi,na rtech jí utkvěl vzdálený úsměv.Kroky jí vázly,nechtělo se jí vracet do všedního dne.Ale už tu byl temný,jehličnatý les,obešla rozbahněný úsek cesty se stopami pneumatik,značku zákazu vjezdu smazala poslední stopu dobré nálady.Přepadla ji únava a nechuť,zaváhala u branky,novým kritickým pohledem zhodnotila chatu,která se snažila předstírat sídlo.Obyčejná montovaná stavba byla vylepšená zápražím z oblázků,ve velké keramické nádobě skomíraly petúnie,pod krásným bukem se rušivě vyjímal okraj betonového bazénu,rozkvetlé lekníny vypadaly uměle.Kosatce zarostly kopřivami a hned za nimi byl zaplevelený zeleninový záhon.Ale nejhůř působil člověk u stolu,seděl shrbený s dlaněmi na uších,před sebou haldu knih a skript,z jeho úst vycházelo nepřetržité brumlání
"Cirrhosis portalis hepatis.Icterus mixtus,žloutenka mixovaná,já se z toho pominu,cirrhosis hepatis,ne portalis,insufficentia hepatis,nedostatečnost,blbost,selhání,coma hepaticum,játra v bezvědomí,ježišmarjájozef,já už z toho blbnu,coma hepaticum..."
Drmolí polohlasem,nevnímá,že ho dívka zpytavě pozoruje.Vrzla branka.Trhl sebou,ale hlavu nezvedl.Položila mu ruku na rameno.Připadalo jí,že se vrátila do tmy.
"Jak ti to jde,Bobo?"
"Ale vůbec ne."
Sevřel si spánky.Vrhl na ni kalný pohled.
"Takový kravál je tady.K zešílení."
Neslyšela nic.Jen cvrlikání vrabců vysoko na stromě.
"Slyšíš je,potvory!Protože jim pořád něco házíš."
Nenávistně mávl rukou proti větvi.Vrabec si klidně čimčaroval dál.
"No vidíš ho,rošťáka."
Nervózně se ohnal po mouše.
"A ta si tu bzučí.Jak pomatená."
Dívka se na něho zpytavě podívala.
"Bobo,no schválně,zkus to!"
Zavřela oči a pomalu,pomaloučku míří prstem na svůj nos.
"Šarlatánko!"
Opřel lokty o stůl a zahleděl se do knihy.Zamračil se,protože dívka se nahlas zasmála.
"Kdybys mi radši dala něco k jídlu."
"Proč ne?" řekla rozmarně.
Vešla do kuchyňky.Ráno neuklidila.Vyřazené nádobí bylo každý pes jiná ves.A všechno špinavé.Ale usmívala se.Proč ne?No proč ne?Vybavil se jí chlapec v texaskách,leží na břiše v potoce,vyplivne písek a nabídne jí sňatek.Zvonivě se rozesmála.A náhle pronikl do smíchu uštěpačný tón,zahlédla oknem Bobu,zavřel oči a strefil se ukazováčkem málem za ucho.A najednou jí bylo všechno protivné,špinavé nádobí,ztvrdlý chleba,konzerva s odlepenou nálepkou.Otevřela ji,v teplém dni maso rozbředlo,plavalo v mastné šťávě.Hodila je do hrnce,přilila vodu,zapálila vařič.Přisypala sáčku gulášovou polévku,míchala bublající tekutinu,ochutnala,ošklíbla se.A proč ne?Vytanulo jí znovu na mysli.Proč ne?Po ramenou přeběhl chladný závan.Vždyť je mi třiadvacet a prvně mi někdo řekl,že si mě chce vzít.Vůbec poprvé.A to jsem sto let vdaná.Polévka se jí zdála řídká,přisypala hrst vlasových nudlí.Nabývaly,ale obsah hrnce nevypadal nijak vábně.Vyšla do zahrady.Boba byl opět zabrán do učení.kolem plotu přeběhl houf dětí se psem.
"No vidíš to,"vzdychl Boba zoufale.
"Proč se neučíš vevnitř?"
"Tam je k udušení."
Vyhledala mezi plevelem pažitku a pustila na ni z pumpy proud vody.
"Budeš poblivku?"zeptala se Boba přátelsky.
"Co?"
"Poblivku."
"Zase?"
"No.Ale tentokrát si pochutnáš,dala jsem tam všecko možný."
"I nemožný,já tě znám."
Neurazila se.Jde k němu,v jedné ruce kytičku zelených ocásků,druhou se ho konejšivě dotkne.
"Celá jsi mokrá."
"Co chceš,Rusalka."
"Ty máš zas fóry."
"Pojď,nech toho,Bobo,to nemá smysl se do toho nutit.Ty jsi jednou neurotický typ,ty se máš učit spíš večer.A zrovna léto je pro tebe nejhorší čas,ty se máš učit v zimě."
"Neotravuj,Dorka."
"Ale jdi,ty vztekloune."
Otřela se líčkem o jeho vlasy,navyklý dotyk je nepatrně nepříjemný.
"Bobo,"zeptala se laskavě,"a co ti dělá takové potíže?Recepce nebo retence?"
"Jdi do háje!A vynech mě s tou svou pitomou pavědou."
Rozlícený vypadal komicky.A trochu dojemně.
"Pojď jíst."
Šla napřed,neohlédla se.Chvíli trucoval,pokoušel se číst,ale pak založil stránku,umyl se u pumpy a coural se do chaty.Dorka rozprostřela v hezkém pokojíku,byl tu stín a průvan,pestré záclonky vlály.Všechno tu bylo potaženo veselým kretonem,na podložkách z lýka stály plné talíře.Tekutina neurčité barvy byla štědře posypána zelení.
"Vem si chleba.Můžeš si ho nalámat."
Nakrčil nos."
"A to už je jako celý oběd,jo?"
"Uvidíš,jak je to sytý."
Snědl dvě lžíce,uhryzl kamenný chléb.Nevábná krmě v něm zřejmě vyvolala zvláštní asociaci.
"Vyzkoušíš mě žloutenky?"
Překvapeně vzhlédla.
"Ale jo."
"Mně se ti všechno plete.Ale úplně všechno.Já jsem snad doopravdy blbej."
"Naopak.To bys měl právě paměť,lidé s nízkým IQ mívají paměť přímo fenomenální."
Snědl třetí lžíci.
"Kdybys mě alespoň přestala štvát."
Zamíchal polévku,vylovil třásničku masa.
"A kdybys měla při vaření aspoň za mák fantazie.maminka by z takového materiálu vytvořila báseň."
"No jo,maminka.Náhodou tam máš všecko,co potřebuješ,proteinů celou konzervu,uhlohydráty si přikousneš,vitaminy se tam přímo hemžej..."
"Jen žrát se to nedá!"
Odstrčil talíř,málem jej převrhl.A hned se zastyděl za svůj výbuch,pokrotle přitáhl jídlo k sobě.Dorka neřekla ani slovo,jen na něho upřeně koukala.Proč ne,blesklo jí hlavou,skutečně,proč ne?
"Víš,co je zvláštní,Bobo?Tys mi vlastně ještě nikdy neřekl,že si mě chceš vzít."
"Jsi normální?Mě vyrazej od státnice,a já mam čas myslet na blbosti."
"Na blbosti,jo?"
Dorka vzplanula,Boba se polekal.Dosud nikdy jindy ji tak neviděl,připadalo mu,že s ním u stolu sedí někdo zcela jiný.
"No tak nejanči,Dorka,"řekl smířlivě a vzal ji za ruku.Usmál se.Omluvně a trochu bezbranně,věděl,že to na ni platí.
"Vařit neumíš,byt nemáš,hezká taky zas tak moc nejsi..."
Byl to jen žert,ale Dorka se rozlítila.
"Krasavče!"
Práskla dveřmi,div celá chata nespadla.Boba zůstal s otevřenou pusou.Z rozpaků do ní zamířil lžící.A snad aby dokázal dobrou vůli,dojedl polévku do dna.Ale Dorka se ke stolu nevrátila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dzahu dzahu | E-mail | Web | 8. července 2007 v 15:59 | Reagovat

játra v bezvědomí.... *3* ty mi vzdycky spravej naladu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.